Lucie Macháčková poznala stand-up comedy ve Velké Británii, našla v sobě zdravou míru odvahy, sebeironie, dravosti a pochopitelně i smyslu pro humor a na festivalu Humorfest v roce 2015 získala cenu pro nejlepšího nováčka. Dodnes se vedle práce pro televizi tomuto umění věnuje a tu a tam publikuje i nějakou tu knihu. Ostatně její titul Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala jí vysloužil Literu za humoristickou knihu v rámci klání Magnesia Litera 2024.
Stejně jako ve zmíněné knize i v dvojici děl Historky z Tinderu a následné pokračování Historky z Tinderu 2 aneb Láska, sex a ten pravý nikde Macháčková nešetří ostrým humorem i nadsázkou a oba tituly se jen hemží milostnými trapasy, karamboly a příznaky plácání se ve vztazích. Kategorizuje typy mužů na seznamkách, třeba podle jejich psů, nahlíží pod pokličku randění ve světě single matek nebo dává k dobru jedno hledání lásky na cestě do rumunského Banátu.
Starší Historky z Tinderu si v roce 2023 Lucie Macháčková načetla sama, a to pro vydavatelství Cosmopolis. V sedm hodin dlouhé nahrávce přistupuje k četbě svým svérázným způsobem, který nejspíš nebude každému posluchači příjemný – spíš naopak. Došlo tu totiž k nedorozumění: Stand-up a četba humoristické prózy jsou dvě různé věci – navíc určené v mnohém úplně jinému publiku. Jeden by si pomyslel: Lidé znají její hlas i dikci, chtěli by, aby knihu četla sama – jenže tu dojde k podobnému problému, jako když své texty čtou slavní čeští youtubeři. Své řemeslo zvládají jistě profesionálně – ale hlasitá četba, potažmo interpretace vlastní prózy je něco dočista jiného.
Stand-up comedy často vyžaduje briskně reagovat na publikum, komik si musí toho kterého člena publika srovnat, dynamika výstupu je říznější, agresivnější. Ale tento přístup při četbě, kde chybí oboustranná interakce s publikem, nefunguje a působí nepříjemně až arogantně. Během poslechu brzy získáme pocit, že Macháčková se rozhodla, že to zkrátka načte po svém a že ani režisérka Helena Rytířová s tím nemohla nic udělat. Styl vyprávění a její projev o sebe vzájemně třískají a není nejspíš možné se domnívat, že šlo ve studiu o příjemnou spolupráci.
V roce 2024 ovšem pro Témbr její knihu Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala načetla s grácií Tereza Dočkalová – toho času v režii Johany Ožvold. Tutéž herečku si následně v témže roce domluvila i režisérka Helena Rytířová pro natáčení Historek z Tinderu 2 aneb Láska, sex a ten pravý nikde – také pro nakladatelství Témbr.Tyto dvě audioknihy ve výsledku nabízejí diametrálně odlišný posluchačský zážitek, který dává plně vyniknout autorčině vypravěčskému umění, schopnosti glosovat i nebrat se vážně, a rozhodně stojí za poslech.
Zatímco nahrávka Svatebních historek trpěla přemírou a nesystematickým užíváním hudebních jinglů z dílny Martina Ožvolda, oba díly Historek z Tinderu přinášejí mnohem přehlednější práci s jingly a hudbou Zdeňka Rytíře jr. Jednotlivé příklady (mužů, balících hlášek atd…) už nejsou od sebe děleny jingly, po názvu kapitoly jingle už také nepřichází a nachází se pouze v úvodu audioknihy a na koncích kapitol. Což je možná zase trochu málo, jelikož oddělit seznamy příkladů od historky by si v některých případech audiokniha opravdu zasloužila.
Tak jako tak lze druhý díl Historek z Tinderu doporučit každému, kdo si rád zpestří poslechem chvíli, kdy na nějaké dlouhé poslouchání není čas.
