Že mohou mít ony zážitky mnohdy až bizarní podobu, dosvědčuje ve svých cestovatelských zápiscích německý novinář Stephan Orth. Ten nezapře ani své povolání, ale ani prozápadní postoj, který – pro některé posluchače možná až přespříliš okatě – prostupuje komentáři k zemi, jíž právě putuje.
U nás Orthovy svérázné cestovatelské zápisky knižně vydává nakladatelství Kazda – po Couchsurfingu v Rusku také texty z Íránu a z Číny. U první, „ruské“ knihy se vydavatel rozhodl připravit i zvukovou verzi. Není se čemu divit, žánr je to atraktivní, téma – poznávání Ruska zevnitř – jakbysmet. Přesto lze předpokládat, že autor svým pojetím čtenářskou a posluchačskou cílovou skupinu výrazně zužuje. V porovnání třeba s „naším“ Ziburou totiž Orth nepoměrně více akcentuje politické kořeny procházených oblastí. A při propagaci vlastního světonázoru rozhodně není nenápadný. Pokud je tedy čtenáři nemilý kritický postoj směrem k Putinovi, stěží si Orthovy zápisky oblíbí.
Vztah s (audio)knihou může ale zproblematizovat i cestovatelská strategie jako taková. Ačkoliv osobní prožitá zkušenost, jak uvádí perex tohoto článku, může země mnohem lépe představit a dát zažít, logicky hrozí, že osobnost cestovatele a jeho preference mohou obraz zploštit obdobně jako „propagační leták“ či zápisek z encyklopedie. Velmi tak záleží na schopnosti cestovatele, jakým způsobem obohatí vlastní prožitek a odpozorované jevy o vyčtený kontext, o informace a fakta, kterých se on sám přímo dotknout nemohl. Stephan Orth to, jednou v menší, jindy ve větší míře dělá, na stranu druhou jde mnohdy spíše o výseky a volbu, kdy se mu onen kontext hodí (např. kapitola o Krymu). Naopak, Orth – v porovnání s již zmíněným Ziburou – účelově vyhledává ne-normalitu, neboť to, co je běžné, je pro něj nudné. A tak i lidé, u nichž přespává, demonstrují značně vyhraněná názorová křídla či prostě jen typy osobností. A jestli chceme právě skrze ně poznat, jak se žije v Rusku, pak získáme obraz notně deformovaný. Na stranu druhou, proč to nepřiznat, jednotlivé kapitoly jsou čtivé, komentáře a zážitky až jiskřivě záživné.
Balancování na pomezí novinářské bulvarizace a snahy vykreslit skutečný život v Rusku naštěstí nikdy nesklouzne směrem k tomu prvnímu. Čemuž ostatně velmi napomáhá i způsob, jakým knihu načetl Zdeněk Kupka. Zatímco jiné podání – například typově podobné Filipu Švarcovi – by s velkou pravděpodobností mohlo akcentovat ironii, humor a vůbec jistou dávku uštěpačnosti, které se Orth nevyhýbá, Kupka s tím vším zachází velmi opatrně a naopak posiluje volbou rytmu a prací s intonací a řečovými gesty onu všednost a normálnost. (Srovnejme si to s tím, jak své zápisky načetl přímo Ladislav Zibura, který v porovnání s textem knihy zvukovou verzí onu lidskost potlačil a akcentoval i sebemenší nádech humoru, až z toho vznikla jedna velká křeč.)
Audiokniha Couchsurfing v Rusku tak dost možná vychází ze střetu zvuk vs. text lépe, vytknout jí ovšem lze nadmíra hudebních předělů. Kapitoly jsou totiž poměrně krátké a těch (de facto melodicky totožných) předělů v devítihodinové nahrávce je tolik, že po čase začnou překážet.
