Režisérka a majitelka AudioStory, pod jehož hlavičkou audioknižní zpracování vzniklo, se rozhodla pro dramatizované pojetí se dvěma hlasy. Jde o volbu víc než příznačnou – knize totiž dominuje dialog. Ten nenačetli, ale zahráli Dana Syslová a Jaromír Meduna.
Nepřeslechnutelným kladem nahrávky je skutečnost, že se oba herci při natáčení ve zvukovém studiu Pražské DAMU opravdu setkali. Damácké studio je svým malým prostorem ideálním pro navození komorní atmosféry. Přítomnost obou herců lze v nahrávce rozpoznat několika způsoby. Zvukař Ivan Mikota na pokyn režisérky nabral interprety ve stereu, což před posluchačem otevírá celá místnost, v níž jsou oba herci slyšet. Když totiž jeden čeká na svůj part, aniž by to mohl ovlivnit, do záznamu dýchá a pečlivě jako postava a samozřejmě i jako herec naslouchá. Dana Syslová se tak například po smutném partnerově monologu ozývá s účastným porozuměním, Jaromír Meduna v obdobném případě promluví přiškrceným chraplavým hlasem plným neskrývané bolesti. Souhra rétorů se projevuje i ve scénách s mobilními telefony, které s přispěním více efektů zní jinak – to podle toho, kdo si s kým volá. Dalších ruchů není v audioknize třeba, neboť herci vše dokážou zprostředkovat pouze slovy.
A jak se interpretům podařilo ztvárnit charaktery hlavních aktérů? To si s dovolením nechám pro sebe, neboť bych se musel dopustit dějových spoilerů. Za důležité však považuji vyzdvihnout, že oba narátoři velmi funkčně zacházejí s dramatickými odmlkami. Dílky skládanky, do nichž promítají životní zkušenosti a nadhled, jsou nepředstírané, upřímné a když předloha ukládá vtipné situace, i komické.
V příběhu ovšem vystupují i další postavy, které bylo nutné odlišit. Ujal se jich, spolu s partem vypravěče, Jaromír Meduna. Nesnažil se je obdařit rozdílnými modulacemi, což by vzhledem k typu literatury mohlo působil směšně, pracuje spíše se změnou tempa a rytmu řeči. Aby se pozorné uši v audiu neztratily, jsou všichni aktéři, pokud nevedou se Syslovou dialog, umístěni včetně vypravěče doprostřed. A právě sem míří mé jediné zmatení, neboť vypravěčův střed není v několika pasážích dodržen. Zda se jedná o postprodukční nepozornost nebo o mně neznámý účel, jsem nerozluštil.
Cizinci v noci ve zvukové podobě respektují autorův záměr na nic si nehrát a neupozorňovat na sebe prvoplánovým pojetím, což platí i o citlivých melancholických skladbách Daniela Tůmy a Ondřeje Timpla. Využité prostředky jistě nepřinášejí dlouholetým posluchačům žádné překvapení, myslím ale, že je jen dobře, když se vedle veřejnoprávního rozhlasu objevují i v soukromém sektoru.
