A ještě jednu charakteristiku nelze tomuto mladistvému duchu upřít: Miloň Čepelka je totiž živou ilustrací toho, co jsme si lehce klišovitě zvykli označovat souslovím „renesanční člověk“. Vystudovaný pedagog – mimochodem spolužák pozdějších spoluzakladatelů Divadla Járy Cimrmana Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka – se totiž do kroniky české kultury zapsal nejenom jako cimrmanovský protagonista, ale také jako zdatný zpěvák, rozhlasový moderátor, publicista, scenárista a – nikoli také, ale především – jakožto básník a spisovatel.
Coby poeta opečovává především haiku a sonet, coby prozaik kratší formy novely a povídky. Zatím posledním prozaickým dílem je krátká novela Josefové, která jako vyšla loni u nakladatelství Čas s krásnými ilustracemi Lenky Kozlíkové. Letos se k původní čistě elektronické publikaci přidala péčí Supraphonu i zvuková verze v autorské interpretaci.
Čepelka nepopisuje nic většího, ale také nic menšího, než čtyři generace jedné obyčejné rodiny, v které se z otce na syna dědí jméno Josef. Samozřejmě, že v první řadě zkoumá vztahy, lásku, také však generační vymezování se, ba nevraživost a antipatie. To vše s ústředním motivem smrti a vyrovnávání se s ní, s motivem paměti a s výrazným akcentem na mnohost způsobů, jakými tzv. „velké dějiny“ – a že jich bylo minulé i toto století plné – promlouvají do osobních historií lidí.
Naladěním, tématy a občas dokonce i některými formálními postupy připomínají Josefové pozdní básně Josefa Kainara, a to včetně jistého humoru založeného na zdůrazňování ironie, která proniká do osudů jednotlivých postav či do jednotlivých dějů. A také je připomínají hloubkou, která se skrývá za zdánlivou lehkostí, s níž oba píší, a snahou postihnout v čemsi konkrétním a zřetelném to obecné – existenciální motivy, ba dokonce podstatu či povahu lidství.
Kdo zná Čepelkovy texty a slyšel je někdy v autorově podání, bude zřejmě předem přesně vědět, co může od zvukové verze Josefů čekat: civilní a herecky dobře odstíněnou četbu, v níž je přirozená absence odstupu od vlastního díla plně kompenzována mnohaletou interpretační zkušeností. Čepelka se soustřeďuje především na rytmus a melodii, s nimiž předává text posluchači, čímž ještě více vyniká důmyslný jazyk, jakým svou prózu napsal – ten je založen na střídání složitějších souvětí s krátkými, často jedno– či dvouslovnými větami a toto střídání text přirozeně rytmizuje.
Režisérka nahrávky Naďa Dvorská doplnila Čepelkův tradiční výkon hudbou, kterou složil multižánrový umělec Patrik Ulrich, který má k autorovi tradičně blízko jak z divadelního prostředí, tak třeba i jako režisér televizního dokumentu Štace Miloně Čepelky. Supraphon tak poslal do světa krátkou, avšak hutnou nahrávku, která autorskou i interpretační kvalitou, bohatým jazykem a množstvím myšlenek vybroušených téměř do podoby aforismu vybízí k opakovanému poslechu.
