Oceňovaný a uznávaný autor je zároveň řazen mezi představitele současného undergroundu, což by samo o sobě znělo velmi podivně, snad kdyby nepocházel z Ruska. Ze země, kterou dlouhodobě kritizuje, ale v níž se ještě donedávna pokoušel žít, až po Ruské invazi na sousední Ukrajinu se spisovatel s rodinou rozhodl zůstat v německém exilu, odkud tepe do režimu diktátora Putina i všech ruských občanů, kteří válce nedokázali zabránit. A v podobně kritickém duchu se už dlouhodobě nese i jeho literární tvorba. Za tu doma dříve na jednu stranu sbíral literární ceny, na druhou opakovaně čelil žalobám, jeho knihy byly demonstrativně ničeny a jinak znehodnocovány.
Před třemi lety v češtině vyšla coby audiokniha autorova možná nejslavnější dystopie Den opričníka (v originále 2006, česky jako kniha 2009, audiokniha 2020). Vydavatelství Audiotéka letos ve spolupráci s nakladatelstvím Pistorius & Olšanská navázalo povídkami ze stejného fikčního světa, tedy knihou Cukrový Kreml (v originále 2009, u nás knižně i audioknižně shodně 2023).
V povídkách Cukrového Kremlu nás autor zavádí do budoucnosti v (opět) carském Rusku, kterou ovšem zcela záměrně zobrazuje estetikou let minulých: Ať už je řeč o spisovatelově stylu nebo o skutečném obsahu jeho textů. Nebýt zde občasné upozornění na futuristické technologie, čtenář/posluchač by měl spíše pocit, že se setkává s literaturou reflektující tu sovětskou éru, jindy dřívější carskou dobu. Jako by nás tím Sorokin už před lety varoval, že země se zas tak moc nezměnila a dřív nebo později se vrátí k totalitě, elitářství, gulagům, zrůdným výslechovým metodám, izolaci a týrání a vraždění vlastních občanů, kteří se provinili proti režimu, ať už skutečně nebo domněle. Sorokinova nadčasová próza je najednou mrazivě aktuální, avšak zdá se, že aktuální byla vždy, jen to nebylo pro většinu světa tak patrné.
Všechna vyjmenovaná témata (a nejen je) ve svých povídkách zpřítomňuje, ukazuje různé vrstvy a prostředí izolovaného totalitního státu, které spojuje titulní motiv, tedy na kusy rozdělená cukrová homole ve tvaru moskevského Kremlu, která se v každé z povídek objeví v různých nečekaných momentech a nese v sobě mnohost symbolů a významů.
Jak starší Den opričníka, tak aktuální Cukrový Kreml načetl velice plodný dabér a audioknižní interpret s jen těžko zaměnitelným hlubokým témbrem Martin Zahálka, který má na kontě také množství divadelních, filmových i televizních rolí. Audioknihu Cukrový Kreml režijně připravil Jakub Tabery, který je mimo svět audioknih známý převážně jako režisér kvalitních televizních dokumentů.
Byť na coveru nahrávky najdeme jmen mnohem více, Zahálka čtrnáct z patnácti povídek načetl sólově. Jen v převážně dialogické miniatuře Potulní pěvci (povídka zabírá 18 minut z celkového více než osmihodinového rozsahu nahrávky) mu vypomáhají Václav Krátký, Jarmil Škvrna, Petr Florián a Martin Dusbaba, kteří si rozdělili jednotlivé postavy, zatímco Zahálka sám se ujal menší role vypravěče. A přestože i zmíněná čtveřice v této povídce exceluje a nikdo nepodal menší než stoprocentní výkon, audiální zpracování Cukrového Kremlu je nahrávkou převážně sólovou.
Zahálka je ve všech „svých“ povídkách výborný – skvěle vystihuje nálady, jednotlivé charaktery jsou naprosto uvěřitelné a narátor nezřídka zní, jako kdyby dialogy i v jeho sólových povídkách načetlo více různých hlasů. Zatímco v popisných pasážích se drží spíše v hlubokých polohách svého velice příjemného projevu, promlouvají-li jeho prostřednictvím prozaické postavy, nebojí se pustit naplno emoce nebo se vrhnout až do poloh karikujících, které dávají jinak mrazivým a veskrze depresivním textům přesně tu špetku absurdního humoru, jakou autor podle všeho zamýšlel. To ale neznamená, že by byl humor přítomný všude. Tam, kde zbývá jen beznaděj, dokáže Zahálka vyvolat v posluchači skličující náladu, aniž by přitom jakkoli tlačil na pilu. Výsledná audiokniha je rozhodně nadstandardní záležitostí a můžeme jen doufat, že nejde o poslední Zahálkovo audiální angažmá ve zpracovávání Sorokinovy prózy.
