Rosemary a Guy jsou mladý perspektivní pár. V okamžiku, kdy se s nimi poprvé setkáváme jim vlastně nic moc nechybí k absolutní spokojenosti – Guyovi se slibně rozbíhá herecká kariéra, oba právě našli dům svých snů a přes chodbu dokonce i dva velice sympatické sousedy seniorského věku – Minnie a Romana. Rosemary brzy otěhotní a až na několik podivných událostí se takřka utápí ve štěstí. Až do doby, než se začne pozvolna odkrývat opona hry, v níž její budoucí potomek s největší pravděpodobností sehraje zásadní roli. A titulní hrdinku začíná přepadat úzkost a pochybnosti.
Ira Levin napětí svého románu Rosemary má děťátko působivě stupňuje. První dvě třetiny jsou spíše velmi pozvolnou psychologickou studií života novomanželů a zároveň procházkou po mnoha popkulturních odkazech 60. let 20. století. Ta správná jízda na horské dráze napětí s příměsí okultismu přichází až v poslední třetině.
Režisér Michal Bureš se spolu s interpretkou Pavlou Beretovou zaměřili zejména na pečlivou konzistenci projevů všech postav. Hlavní hrdince nechybí křehkost, Guyovi zase sebejistota, dostatečně prokresleno je i jejich vzájemné špičkování. Sousedka Minnie je zase díky modulaci hlasu detailně vystavěnou karikaturou, z níž přímo prýští afektovaná laskavost a posluchač se v jejích partech dočká i drobného přehánění hereckého výrazu. Nahrávce tak nechybí ani dobře dávkované úsměvnější momenty, které jen přispívají k tomu, aby vás v závěru dokázala lehce přimrazit.
Práce s hudební stránkou audioknihy je tentokrát chudší, až minimalistická. Nahrávce Rosemary má děťátko vévodí výrazný a vtíravý lunaparkový motiv, který je někdy ale až příliš dlouhý a snadno se oposlouchá. S přibývajícími kapitolami jej občas převezme jemným pobrukováním hlavní hrdinka, což je sympatická pocta filmové verzi, kde podobný zpěv doprovází úvodní a závěrečné titulky. V mezidobí je k zaslechnutí i motiv swingový, v němž lze postřehnout i drobnou citaci známých Rolniček.
Zatímco interpretačně je vše zvládnuto na jedničku, některým detailům v textu mohla být věnována důslednější péče. Nic proti tomu, že téměř všechny americké reálie mají v překladu Aleny Jindrové-Špilarové svůj český ekvivalent. Bohužel ne všechny odkazy se ve zvukové podobě podařilo správně zachovat. Jedním z nejvýraznějších a pro příběh nejdůležitějších je zmínka o slavném muzikálu The Fantasticks (u nás hráno pod názvy Snílci nebo Romantikové), který je nejdéle kontinuálně hraným na světě. Na začátku příběhu se o něm hovoří jako o Fantastech, ke konci knihy se ale mluví o „lístcích na Fantasy“. Jde sice o drobnou, přesto zbytečnou chybu.
Novinkový titul od OneHotBook se tradičně opírá o kvalitní herecký výkon, a i když pár drobností napočítaných na prstech jedné ruky tentokrát dramaturgickému oku uniklo, opět jde o příjemné seznámení s hororovou klasikou mimo filmové plátno.
