Za interpreta vybralo Václava Vydru, který se pro děti stal oblíbeným vypravěčem především příběhů včelích medvídků.
Nové nastudování Dášeňky celkem věrně kopíruje samotnou knihu. V první polovině sledujeme vývoj štěněte od narození, jeho první krůčky, první žraní z misky, Dášenčino dospívání a s ním související lumpačení až po odchod z rodného domova. S pomocí následující kapitoly Jak se fotografuje štěně se pomaličku překleneme do druhé poloviny, kterou tvoří Pohádky pro Dášeňku, aby při fotografování pěkně seděla.
Čapkův text nebyl nikterak upravován, což obzvlášť Fragment šlechtí. Proto je opravdu zarážející, že ve druhé kapitole je v souvětí: "kojí věrně tu malou surovkyni (surovečku, surovnici, surovčici, surovinku – safra, jak by se mělo říkat holčičce od surovce?)" místo slova safra výraz pro malé děti zcela nevhodný, sakra. Znalce Dášeňky pak určitě překvapí nadpisy jednotlivých kapitol první poloviny, které pan Čapek nikdy nenapsal. Jsou zbytečné a v jednom případě matoucí: druhá kapitola se podle Fragmentu jmenuje Hlas přírody – tento název kapitoly je poměrně nešťastně a nelogicky zvolen, protože Hlas přírody vystupuje už v první kapitole. Také fragmentovské rozporcování původní čtvrté kapitoly na kapitoly dvě je zvláštní. Nově vzniklá příliš krátká pátá kapitola, oproti kapitolám předchozím, Když Dášeňka odešla, z prvního celku podivným způsobem vyčnívá.
Zato hudební podkres je zde velmi vhodně uspořádán. Části knihy, které na sebe nějakým způsobem navazují, buď dějově nebo tématicky, jsou orámovány úvodní hudbou, meziznělkami a závěrečnou hudbou. Střed knihy má samostatnou úvodní znělku, takže krásným způsobem odděluje obě poloviny od sebe. Stejná znělka, která je u středu, uvozuje závěr knihy, takže posluchač hned pozná, že se blíží konec. Syntetická muzika nikterak posluchače neruší a samotná melodie se ke knize celkem hodí.
Z projevu Václava Vydry je cítit láska ke zvířatům. Na samotném začátku jeho vyprávění působí rozpačitě, jakoby zpočátku nevěděl, jak Čapkův text uchopit. Postupně se ale jeho interpretace stává jistější a zábavná. Vydrův přednes koresponduje s dějem knihy. Dramatické pasáže jsou v interpretově podání předneseny velmi energicky a smutné zcela opačně. Posluchače pak zcela vyvede z míry závěrečná kapitola O lidech. Zatímco celá audiokniha byla pojata víceméně zábavným způsobem, závěr je naprosto odlišný. Energie je naprosto ta tam. Z Vydrova hlasu na posluchače padá obrovský smutek nad tím, že Dášeňka odchází k jiným lidem, rozloučení s tou nezbednicí provází velké poselství, které je namířeno jednak Dášeňce ale i lidem a Václav Vydra toto poselství všem předává s velkým citem, láskou a pochopením tak, jak to zatím nepředal žádný z předchozích interpretů. Pevně věřím tomu, že nejen dítě při poslechu posledních řádků uroní nejednu slzu.
Dášeňka v podání Václava Vydry se sice nemůže vyrovnat asi nejznámější audiopodobě s panem Högerem, ale přesto se panu Vydrovi podařilo příběh ztvárnit nezapomenutelným způsobem.
