V druhém sledu možná – především pamětníkům – vytanou na mysli Nepraktovy karikatury, jejichž námětů a textů byl Švandrlík autorem, někomu snad Doktor od Jezera hrochů nebo podobná literární taškařice. Poněkud stranou docela dlouho a značně neprávem zůstávala povídková tvorba, v které se Miloslav Švandrlík věnoval žánru hororu, přičemž minimálně z řemeslného hlediska se jedná zřejmě o to nejhodnotnější, co po sobě plodný autor více než sto dvaceti knih zanechal. V roce 1970 vyšla sbírka dvaačtyřiceti povídek pod názvem Drakulův švagr, další povídky následovaly v nepřeberném (a nejspíš i nezpracovatelném) množství vydání po pádu minulého režimu.
Jejich vydávání se částečně ujala Epocha, která v roce 2017 nakonec sestavila tři souborná vydání povídek pod hlavičkou 3×100 hororů, přičemž první z nich nazvala Šumavský upír. A letos spolu s Audiotekou vyprodukovala také první ze tří zamýšlených zvukových verzí těchto souborů. V režii Jakuba Taberyho se za mikrofon posadilo deset interpretů, kteří posluchači zprostředkovávají skoro šestadvacet hodin poslechu.
Švandrlík se během nich představuje jako zdatný stylista, jehož přímočarý jazyk je zároveň překvapivě bohatý. Dobře dokáže několika větami načrtnout jak atmosféru, tak postavu či postavy, s nimiž se pak lze celkem bezproblémově identifikovat, což je u hororu celkem důležité. Nejde sice o žádné literární klenoty, nicméně se nám dostává soubor řemeslně dobře napsaných příběhů. V nich se napětí a hrůza snoubí s nadsázkou, ba dokonce humorem, který je místy černý jak bota, místy ironický, místy až škodolibý – ale v plejádě situací, mezi nimiž nechybí snad všechny myslitelné hrůzostrašné náměty od nadpřirozeného zla přes kanibalismus až po lidskou bezmoc, je nadsázka vítaným zpestřením.
Povídky nemají všechny stejnou úroveň, některé jsou dokonce vysloveně špatné (těch je však potěšitelné minimum a je dobře, že z kompletního vydání nebyly vyřazeny, už jen pro svou dokumentární hodnotu), ale většina textů patří k tomu nejlepšímu, co česká tvorba v daném žánru nabízí.
Audioknižní intepretace deseti hlasy je na jednu stranu obohacující, na druhou přináší i největší slabinu nahrávky, která u souboru typicky jen několikaminutových partů působí vinou častého střídání rozháraně a nejednotně, přestože jednotlivým interpretům nelze vyčítat téměř nic. Lze ovšem předpokládat, že podobná audiokniha nemusí patřit k těm, které bude chtít posluchač strávit najednou, čímž se tahle jediná zaznamenatelná slabina do značné míry eliminuje.
Mezi ty, které je potřeba vyzdvihnout, patří zkušený studiový harcovník Jaromír Meduna, který ani po sedmdesátce neztrácí drajv a dokáže jednotlivé texty servírovat uším posluchače s jistým nádechem spikleneckého pomrkávání, které jednotlivé příběhy zlidšťují a vtahují posluchače do děje s lehkostí a elegancí. Miroslav Táborský čte se svým typickým odstupem, který i zde funguje překvapivě dobře – jeho hlas jako by se klenul nad textem jako ochranný deštník, v kterém se předloha a potažmo posluchač mohou i v rámci děsuplných dějů cítit bezpečně.
Výtečné výkony podává mladá herečka Karolína Půčková, své pověsti hororového specialisty nezůstává nic dlužen Kajetán Písařovic – vlastně nelze říct, že by z ostatních někdo nepředvedl svůj standard, který mají zvolení herci umístěn ve značné výšce.
Na první centurii hororových jednohubek vbrzku navážou další dvě (ponesou název Čertova bažina a Koktavé strašidlo), a nám nezbývá, než se na ně těšit jako na další prima oddechové tituly, které člověka spolehlivě zabaví na několik večerů.
