Jen co jsem doposlouchal vzpomínky Madeleine Albrightové na její rodinu a naši zemi, do sluchátek mi začal promlouvat libozvučný hlas Ladislava Špačka. Ten na poli literatury bodoval doposud díky svým “kuchařkám” etikety a rovněž ve vzpomínkové publikaci na Václava Havla zachovává svůj typický decentní, kultivovaný tón. Za to jsem rád, neboť každý průnik do soukromí známé osobnosti (tím spíše když jde o "pomazané hlavy"), láká k popisu banálních historek a může vést k senzacechtivosti a bulvarizaci. Ve výsledku je tak hodnota literárního počinu zcela devalvována. Špaček si nedal za cíl uchopit Havla v jeho úplnosti a píše o prezidentském zákulisí, přesto je zřejmá jeho střídmost v hodnocení Havlova konání a idejí (byť sympatie nezastírá, o tom ale později.) V odhalování Havlova soukromé tváře zůstává Špaček uctivě pár kroků stranou a hranice "odhalování" prezidenta je dost jasně vyznačena. Je jisté, že si tím Špaček zúžil publikum, které by se jistě nějaké skandalózní pikanterie rádo dočetlo. Někdejší Havlův muvčí se sice nezdráhá ukázat, že jeho "šéf" měl své vrtochy a slabiny, pár kapitol věnoval také vztahu s Dagmar Veškrnovou-Havlovou, ale tím se končí. Ačkoliv měl k Havlovi blízko, v knize ctí zdravou míru soukromí.
Decentnost se ale snoubí též se schopností stručně vyhmátnout ty historky, které pobaví a díky nimž lze také získat představu o prezidentském úřadu. Místy, zvláště u zahraničních cest, kdy vynechání některých příhod knize spíše prospělo, ve výsledku však celek působí kompaktně.
Pokud jsem zmínil, že Špaček se nepouštěl do hodnocení svého prezidenta, není to tak úplně pravda. Nejenže se čas od času nechá strhnout k ukončení kapitoly ve smyslu “což jen dokazovalo, jak si jej ve světě váží…”, ale samozřejmě už samotným výběrem epizod utváří konkrétní obraz Václava Havla. Obraz, z něhož je patrné, jak si jej Ladislav Špaček vážil a za jak důležitou osobnost jej považuje. Nikterak nekomentuje politické názory, ale tím, že je místy konfrontuje s těmi opozičními (ano, řeč je o Václavu Klausovi), nepřímo je pojmenovává a… ano, lze vycítit, na čí straně Špaček stojí.
Vše výše popsané by se dalo označit za opatrné přešlapování a za neobjektivní a protiklausovskou reakci na nemocné výplody Petra P. Hájka (Smrt v sametu) a ostré výstupy čerstvě bývalého prezidenta vůči svému předchůdci, zvláště po Havlově smrti. Tím pochopitelně ubývají další čtenáři, protože i když Klaus má méně obdivovatelů než Havel, i mnozí "nezařazení" Špačkovo uctivé a laskavé čtivo nemusí.
Přesto pár slov na obranu. Deset let s Václavem Havlem je sice psáno s velkou úctou a rozhodně nehodlá nabourávat ikonický Havlův obraz, obsahuje však tolik humoru a určité demýtizace prezidentování, že se budete téměř celou dobu dobře bavit. A lidsky dramatičtější momenty rozhodně ukazují, že Havel byl silnou osobností, ať jste s ním politicky souhlasili nebo ne.
Pro mě to bylo výtečně strávených sedm hodin. Špaček sice při citacích (přímých řečích) neumí až tolik hrát, všemu ale dává osobní rozměr a jeho projev se zkrátka krásně poslouchá.
