Náhled na svět, který kolem nás plyne, čas, co protéká, a na který máme jaksi moc malý vliv, abychom se cítili jako dramatické postavy velkých příběhů – i tohle mě při čtení napadalo coby neúplná definice Hájíčkova stylu. Ten sám o sobě vlastně nevykazuje žádné prvoplánově nápadité zacházení s jazykem. Vlastně bychom mu to, stejně jako jiným tuzemským literátům, mohli vyčítat. Copak se snad i Dešťová hůl (možná právě ona) hodlá spokojit s málem? Prostým kladením slov do vět, absencí hledání hravosti, přívlastků a emocí, které vznikají z tlukotu slabik o sebe navzájem?
Ano, taková kritika není nemístná, své opodstatnění si i u Hájíčka může najít. Jeho stylistika je přísně jednoduchá, leč funkční. A stačí vykročit mimo literaturu, do světa architektury, aby nám vytanul na mysli funkcionalismus, který i po desítkách let dokáže fascinovat svou čistotou a neutuchající emocionalitou, ukrytou pod pláštěm přísné geometrie a absence kudrlinek. Stejně tak Hájíčkova literatura v prvním plánu na sebe nijak neupozorňuje. Zříká se ornamentů, vzdává se touhy po volání. Sotva šeptá. I v šepotu je moc snadno rozpoznatelných pocitů. Hájíček o nich píše, popisuje je, vykládá, ale prostě, stroze, dává prostor, aby emoce vznikla jinde – mimo text samotný, tedy v nás. (Nabízí se srovnání s přístupem francouzského režiséra Bressona, který přesně o toto usiloval při vedení herců, kteří byli „jen“ loutkami bez emocí.)
Pokud se zadaří, tak emoce mimo text vznikne – a dokáže být o to silnější, protože je víc naše. A jestli něco dělá z Dešťové hole silný zážitek, pak bravurně uchopená jednoduchost vyprávění. Vyprávění příběhu, který se možná stal, možná se stane (v jistých obměnách) i řadě čtenářů. Je natolik obyčejný, až vtahuje – a chvílemi bolí…
Převést literaturu Jiřího Hájíčka mimo jeho svět slov z výše uvedeného textu znamená riziko. Riziko posunu, další interpretace, která může škodit. Filmová adaptace Zlodějů zelených koní se očividně moc nepovedla. Co tedy „pouhé“ načtení literatury? V režii Hynka Pekárka se interpretace zhostil Martin Pechlát, jehož posazení hlasu je pro Dešťovou hůl přímo ideální. Dynamika jeho projevu souzní s náladou románu (a především tedy hlavního hrdiny), přesto si neodpustím poznámku, že by intonací mohl o něco více uhlídat, aby do čtení nedal tolik emocí, kolik se ve finální podobě audioknihy objevilo. Ne snad, že by byly nemístné – objevují se přesně tam, kde mají, jenže, jak jsem již uvedl, Hájíčkova próza je nejsilnější tam, kde oku dominuje strohost a emoce se vyplavují v naší mysli (a dost možná spíše se zpožděním). Je otázkou, zda něco takového lze přenést do zvukové podoby knihy, aniž by se pak interpret nepotýkal s výtkami, že se chová jako bezcitný robot. Kdoví. Zkrátka jen je třeba s takovým, naštěstí ne tak výrazným, posunem od poetiky Jiřího Hájíčka počítat.
