Když potřebujete posílit PR nějakého titulu, pomůžete si odkazem na už slavné dílo či jméno. U Dívky ve vlaku se neustále skloňuje thriller Zmizelá. V tomto případě taková reference dává smysl, nepůsobí tolik příživnicky. Přesto ani jedna, ani druhá kniha nepředstavuje v rámci svého žánru něco výjimečného – zkrátka obě autorky ovládly solidně řemeslo a měly štěstí na marketing.
Předchozí odstavec tak de facto už naznačuje, že ačkoliv na vystavené výtisky nebo CD Dívky ve vlaku narazíte i v místech, kde byste se chtěli v knihkupectvích pohodlně usadit a oddechnout si, není to nutně zárukou nadstandardní kvality samotného textu. Ale o tom přece jen bestsellery ne zrovna vždy bývají, že?
Dívka ve vlaku je přesně takovou knihou, kterou bych si v tištěné podobě nepřečetl (nebo jako e-book). Zato je to přesně tou audioknihou, kterou si velmi rád pustím. Koncepcí, kdy se román skládá z deníkových záznamů tří žen, se pro převod do zvuku náramně hodí. A vzhledem k neochvějné pečlivosti vydavatelství OneHotBook i zde dochází k obsazení, které předlohu povyšuje.
Nezapírám, že první kapitoly jsem jednotlivé osoby od sebe prakticky nerozeznal (asi jsem málo vnímavý vůči ženskému hlasu?). Naštěstí jsem se vždy na začátku kapitoly dozvěděl, která hrdinka právě vypráví, a tak jsem se do sítě vztahů a dějů nezapletl. Poté, i díky vyhrocenějším situacím, kdy každá z postav dává průchod svým emocím, byly rozdíly v barevnosti a intonaci mnohem zřetelnější.
Jestliže jsem z úvodu podrýval literární kvalitu Dívky ve vlaku, nyní něco na její obranu. Autorka si velmi vypomohla (několikanásobnou) ich-formou. Nejenže by měl být thriller sám o sobě žánr čtivý, právě zvolený způsob vyprávění tomu šel ještě mnohem více napřed. Paula Hawkins se nezdržuje popisností, v centru pozornosti se ocitají především pocity hrdinek napojené na to, co se jich bezprostředně dotýká – a vzhledem k žánru nepřekvapí, že se jich to dotýká velmi intenzivně, až jim hrozí nebezpečí.
Při poslechu jsem rozhodně byl na každou z nich dostatečně „napojen“. Chápal jsem motivaci jednání, dokázal přepínat mezi třemi různými (ale ne tolik odlišnými) perspektivami. Zkrátka jen děj jako takový nebyl příliš napínavý a vyústění překvapivé. Kvality dle mého tak opravdu stojí na schopnosti uvěřitelně sestavit tři ženské postavy, než na konstrukci zajímavé a napínavé zápletky.
A díky výše uvedenému se znovu vracím ke zvukové verzi. Trojice hereček Bebarová-Špalková-Pernetová dokázala literární jazyk výtečně obohatit o vlastní prožitek, o hlas, o emoce, které text zhmotňují. Pochopitelně že nejvíce práce (ale i možností) měla Petra Špalková – její Rachel totiž dostala v textu největší prostor a ambivalentnost. Nespolehlivá svědkyně, která propadla sebelítosti a alkoholu, otevírá dveře rozháranému projevu na pokraji hysterie. Moc se mi ale líbila Lucie Pernetová coby Ann, protože v sobě nese jistou dávku nevinnosti (namíchané s naivitou), která však postupně vyústí v sílu, která se nebojí bránit.
A v neposlední řadě bych ocenil zvukovou složku. Pod režijním vedením Michala Bureše se do Dívky ve vlaku kromě ruchů vlaku dostávají tu více, tu méně melodické klavírní variace.
