Lucie Ortega Navrátilová se coby česká spisovatelka věnuje především fantastické próze. Zájem o psychologii a staré mytologie ji postupně přivedl až k nápadu na sepsání románové série Světla nad močálem. Pohybuje se v ní na hraně fantasy a literatury, kterou označujeme jako heavy contemporary. Prostřednictvím svého vyprávění z magického světa proto umně tematizuje psychologické, sociologické i environmentální otázky. A v tomtéž úspěšně pokračuje i v případě románu Pán močálu.
V této sérii ožívají bytosti z prastarých slovanských legend, například bludičky, rusalky a vodníci, nebo strigy, čerti, démoni a lesní bohové. Zajímavá v tomto světě je problematika eschatologie. Po životě v lidském světě (zvaném Javu) přichází buďto smrt, kdy se duše mrtvých přesunou do Navu, nebo takzvaný „neživot“. Neživí se pak pohybují na Prahu, místě zasahujícím do světa živých i mrtvých. Právě tam uvízla Lena, o níž vypráví příběh prvních dvou knih série.
Lena si vzala život a ve své posmrtné existenci se stává bludičkou. V řešení nesnadných úkolů, které na ni v neživotě čekají, jí pomáhá pán močálu – bludník Diviš, známý také jako Nemoj. O jeho příchodu do šumavského močálu pak pojednává třetí díl s příznačným názvem Pán močálu. Jde tedy do jisté míry o prequel k prvním dvěma knihám. K pochopení příběhu není potřeba znát celou sérii, nicméně obsahuje informace, jež by mohly posluchači, který začne touto knihou, poněkud zkazit některá pozdější překvapení.
Všechny dosavadní díly série v audioknižní podobě vydala Audioteka. Zatímco první dva romány v režii Ondřeje Černého četla Kristýna Skružná, interpretace Pána močálu se pod Černého taktovkou ujal Marek Holý. Díky konzistentní režijní vizi na sebe ale i zvukové nahrávky stylově navazují. Tempo, rytmus a tón četby, zvuková úprava i mysteriózně pohádková hudba se smyčci, klavírem nebo flétnami budou posluchačům předchozích dílů již důvěrně známé. Přesto se však v porovnání s Lenou Kristýny Skružné povedlo Holému ztvárnit roli vypravěče výrazněji.
Marek Holý v Nemojovi probudil jak temnotu a zlobu, neodmyslitelně patřící k nátuře bludníka, tak jeho upozaděné lidství. I když lehce pohrdlivý a povýšený tón – reflektující základní charakteristiku bludiček – používá i Skružná, na hereckém projevu Marka Holého je znát, že pro hrdinu našel specifický a postavě zcela adekvátní výraz. Díky tomu mají jeho nostalgické vzpomínky i dramatické vnitřní monology silný účinek.
Holý výborně pracuje s charakterovou diferenciací vedlejších postav, což se pak projevuje především na jejich replikách. Uslyšíme tak skřehotavého hejkala, nemilosrdného Kostěje, svůdnou Irmu nebo přátelského vodníka – a všechny rozeznáme prakticky od prvního slova. Zvláště je ale třeba ocenit, jak přirozeně herec do četby zapracoval provokující rýmovačky zlovolného hejkala. Když se v knize objevují úryvky smyšlených – nebo i existujících – písní, není vždy jednoduché je v rámci natáčení audioknihy důstojně ztvárnit. Coby oceňovaný muzikálový herec se ovšem Marek Holý tohoto úkolu zhostil s lehkostí a rýmy se tak nenuceně snoubí se zbytkem četby.
