Zatímco reakce na „nejúspěšnější debut roku 2018“ byly přinejmenším na české scéně poněkud rozpačité, zdá se, alespoň dle reakcí na knižních databázích, že si autorka svým druhým románem reputaci napravila. Obecně se má za to, že C. J. Tudor co do hrůznosti a napětí ještě přitvrdila, ačkoli se nevzdala osvědčeného triku: vyprávění ve dvou časových rovinách.
Hrdinou je tentokrát Joe. Jakožto učitel nastupuje na školu, kde dříve studoval – můžeme tedy sledovat jak jeho pátrání po příčinách hrůzného osudu, jenž potkal jeho předchůdkyni se synem, tak jeho vlastní studijní léta v rodném Arnhillu. Vrací se ke vzpomínkám na svou partu, šikanu, sebevraždu, na mladší sestřičku a její panenku… A vracejí se nejen vzpomínky, ale i zlo a s ním někteří lidé. Bohužel i ti, kteří by se správně vracet neměli.
Jáma tvoří docela šikovný průnik mezi Řbitovem zviřátek, světem Silent Hillu a klasickým thrillerem z britského prostředí. Využívá magie místa pod povrchem, síly, která tu byla dávno před tím, než tam nahoře vyrostl Arnhill a než začal žít z těžebního průmyslu. Město v minulosti stižené množstvím důlních neštěstí sice už před časem uzavřelo šachty, my ale tak nějak tušíme, že ačkoli z nebe nesněží saze a popel, důlní systém si žije svým životem a láká ty citlivější z obyvatel, aby se podívali tam dolů.
Co ovšem tento kompilát narušuje, je zcela nadbytečná dějová linka týkající se hazardní hry. Bez ní by si autorka mohla ušetřit mimo jiného i (do poetiky zcela nezapadající) postavu sexy superženy, která hbitě zneškodní v podstatě jakýkoli počet nájemných rabiátů. Zároveň by se tím příjemně zkrátila nejen délka knihy, ale i audioknihy. Ta totiž bohužel, vlivem nevyrovnané dynamiky autorčina vyprávění, místy zkouší posluchačovu trpělivost.
A to je škoda, jelikož audioknižní Jáma je výborně zvládnutá. Režisér Libor Hruška s interpretem Vasilem Fridrichem opět odvedli dobrou práci. Fridrich citlivě pracuje s replikami postav, nepřehrává, charaktery od sebe odlišuje pouze v nuancích – a v jeho případě to naprosto stačí. Audioknižní verze si tak drží příjemně reportážní podtón. Kříďák i Jáma jsou audioknihami z produkce Kalibr, u nichž došlo k výjimečnému souladu mezi hercem, režisérem a předlohou, což například o Osmnácti pod nulou stejného vydavatele říct nelze.
V neposlední řadě oceňuji i změnu hudby. Oproti Kříďákovi totiž Petra Hanzlíka nahradil Zdeněk Dočekal – a to hned s několika hudebními motivy, z nichž jeden příhodně přichází coby jingl, aby předznamenal přechod k retrospektivě. Na druhé straně motivů mohlo být ještě víc – kapitoly jsou velmi krátké, a tak se melodie hraná zádumčivým saxofonem po takových deseti opakováních poněkud omrzí.
