Frekvence, s jakou Dominik Dán píše, je srovnatelná třeba s americkým géniem Edem McBainem, k němuž bývá pro svižné tempo a živé dialogy hlavních hrdinů často přirovnáván. Jsou to většinou dvě knihy ročně (pravda, McBain někdy zvládl i čtyři, dokonce měl dohromady sedm pseudonymů), což asi nevyhnutelně znamená i široké kvalitativní rozkročení.
Mezi jeho detektivkami najdeme několik knížek vysloveně slabých, ale i díla nesmírně zajímavá. Například jeden z jeho prvních románů Bestie celkem uvěřitelně vykresluje povahu sadistického sériového vraha, příběhy Červený kapitán (česky vyšel pod názvem Rudý kapitán) a Uzol zase účtují s minulostí a možná nezáměrně vzbuzují mnoho otázek, například nakolik se lišily struktury a nepsaná pravidla předlistopadových bezpečnostních složek od těch, které jsou vlastní různým mafiím. A pak je tu drtivá většina velice slušného standardu žánrového literárního průmyslu. Sem patří i Dopis ze záhrobí, solidně vystavěná detektivka z úplného začátku postkomunistického režimu, v níž současné zločiny pramení z dávných provinění.
Kniha dějově patří téměř na úplný začátek série, kterou svými romány autor buduje. Je těsně po revoluci, staré pořádky se rozpadají a nové se ještě neustanovily, jakákoli úvaha o budoucnosti končí velkým otazníkem. Chlapi z kanceláře 141 na bratislavské kriminálce (pardon, na kriminálce v Našem městě) berou vše s patřičnou dávkou profesionality, ale i svého pověstného humoru. (Audio)kniha má jako obvykle spád, napětí a akční scény, v přímých řečech to jiskří, popisy jsou uměřeně nenudné – a čte ji Martin Stránský. Ten dodává příběhu svižnou interpretaci, které není možné vytknout snad vůbec nic.
Na pováženou je však toto: Je triviální skutečností, že jméno Dominik Dán je pseudonym, za nímž se údajně skrývá aktivní elitní policista z bratislavské kriminálky s hlubokou znalostí vyšetřovacích metod na straně jedné a chování zločince, potažmo organizovaného podsvětí, na straně druhé. S takovým PR backgroundem a tak širokou čtenářskou a posluchačskou základnou, jakou disponuje, už má potenciál do jisté míry ovlivnit veřejné mínění – a projdeme-li si uživatelské recenze na knižních a audioknižních serverech, seznáme, že se tak opravdu děje.
Pak je ale celkem špatnou zprávou, jak až umanutě hned v několika románech (Krv nie je voda, Beštia) tlačí skrz vypravěčské hodnocení, dialogy i samotný děj nebývale ostrou kritiku amnestie, již vyhlásil prezident Václav Havel v roce 1990. Problém je, že Dán vůbec nekritizuje fakticitu Havlova gesta, nýbrž slaměného panáka, kterého si vystavěl snad ze všech dostupných mýtů a legend, které kolují od ústní slovesnosti po řetězové maily.
Zájemce lze odkázat na Sbírku zákonů, kde si může předmětné rozhodnutí přečíst a přesvědčit se například o tom, že amnestie se opravdu netýkala vražd, znásilnění ani loupeží. Pokud si nádavkem vyhledá i rozhodnutí o amnestiích Gustáva Husáka nebo Antonína Novotného, zjistí také, že ta Havlova opravdu nebyla bezprecedentní a největší v dějinách.
Přitom lze zcela oprávněně poukazovat na jednotlivé případy, v nichž amnestie zafungovala jako katalyzátor nesmírně smutných a často i odporných činů a událostí – například na vzpouru vězňů v Leopoldově nebo na případ dvojice sériových vrahů Kotta a Kutílka, kteří byli amnestováni, když si odpykávali tresty za banální krádeže. Varovný byl i případ pedofila Jaroslava Oplištila, který vzbuzuje otázku, zda seznam trestných činů, na které se amnestie nevztahovala, nebyl příliš úzký.
Dánova sériová kritika se však něčím takovým obecně nezabývá, a pokud, tak také zcela mylně: v románu Mucholapka připisuje Havlově amnestii podmínečné propuštění pozdějšího sériového vraha Josefa Slováka, to s ní však vůbec nesouviselo.
Amnestie hraje v Dopisu ze záhrobí důležitou roli, bez ní by příběh nemohl být vystavěn tak, jak vystavěn je. To knihu značně problematizuje co do její realističnosti a faktické věrnosti. Pouze pokud ji vezmeme jako čistou fikci bez pokušení pokládat ji za literární dokument, dostaneme zručně napsanou detektivku v solidním překladu a skvělé interpretaci. A nebudeme zklamáni.
