Nahrávku vydalo Tympanum a za mikrofon nahrávacího studia se posadil Jan Vlasáks drobnou výpomocí Vasila Fridricha. Hlavním hrdinou svižné, důvtipné a při vší své obdivuhodné čtivosti i velmi hluboké prózy je knižní redaktor v důchodu Gustav Molitor, který se ocitá na počátku progresivní stařecké demence a aby si procvičoval mozek, rozhodne se psát si poznámky o všem, co zažívá, ale i o tom, na co si je ještě schopen vzpomenout z vlastní bohaté minulosti.
Dr. Alz není samozřejmě jediná kniha, v níž se hlavní hrdina potýká s nějakou formou úbytku mozkových sil na konci života nebo s vrozeným kognitivním deficitem. Z mnoha titulů uveďme alespoň Vyhasínání mozku Martina Kleina J. Bernlefa nebo Knihu o cintoríne Daniely Kapitáňové (oběma se mimochodem dostalo také vynikajícího zvukového zpracování, byť v druhém případě je titul už nedostupný). A přidejme i jeden z nejdůvtipnějších česky psaných textů vůbec, novelu Fúrie čili kniha stíháníPetra Rákose. Nezdá se ale, že by Urbanovou ambicí byla zrovna originalita.
Na jeho nejnovějším románu vlastně není originálního či neobvyklého vůbec nic, dokonce opakuje i některé postupy, kterými v literatuře sám začínal (třeba formát literární mystifikace zahrnující falešnou předmluvu a podobně). I mimo kontext jmenovaných podobně laděných knih není nijak novátorský ani způsob, jakým zachází se svým nespolehlivým vypravěčem. Význam a hodnota Urbanova textu jsou v nenápadném, ale vybroušeném způsobu, jakým se Molitor vztahuje sám k sobě, ke svým blízkým, ke svému okolí a nakonec k celému světu.
Ústy Jana Vlasáka protagonista promlouvá ve sledu situací, zprostředkovává nám své myšlenkové pochody, sebeironické šlehy i dojemné pasáže, které dohromady vykreslují portrét dobrého člověka a sympatického chlapíka, kterému máte celou dobu potřebu fandit, i kdyby se vám zrovna nelíbilo to, co říká. Ale většinou nepronese nic kontroverzního, spíš naopak, a lze jen usuzovat, kolik do své postavy vložil autor sám ze sebe, svých názorů, tužeb či pocitů.
Jedna z kapitol například začíná větou: „Moje dcera mi vyčítá, že poslouchám techno.” Tento banální, až pubertální vtípek však Urbanovi slouží jen jako úvod k delší promluvě o hudbě, která je jedním z nejoriginálnějších a nejhlubších vyznání, jaké jsou v naší literatuře k dispozici, a to i přes dlouhou tradici hudebních glos v české próze (vzpomeňme například a především na Milana Kunderu). Hlavní hrdina totiž pouhým výčtem svých oblíbených skladatelů a hudebních žánrů a jejich přiřazováním k nejrůznějším barvám staví neokázalý pomník všemu hudebnímu.
A jako hudba, jako rajská hudba zní i hlas interpreta právem v letošním ročníku Audioknihy roku oceněného cenou za celoživotní přínos mluvenému slovu i cenou za výkon roku právě za tuto nahrávku. Jestliže Jan Vlasák na sebe strhl pozornost audiofilů svým výkonem v absolutně vítězné audioknize roku 2014 Muž jménem Ove Fredrika Backmana, v této nahrávce na svůj jedenáct let starý výkon navazuje jak kvalitou, tak pojetím. Je to další skvěle zahraný, dobře poslouchatelný monolog protagonisty ozvláštněný u Backmana svojským charakterem, u Urbana zákeřnou chorobou. V obou postavách se za paravánem chlapáctví skrývá citlivost a lidskost, jaké prostě nikdy není dost. Je patrná v předloze a Vlasákovou interpretací nádherně nasvícená.
Na Vlasákův prvotřídní výkon dobře navazuje i výtečný Vasil Fridrich, kterému byl svěřen závěrečný dovětek, jenž v rámci Urbanova fikčního světa napsal syn hlavního hrdiny. Audiokniha vznikla v režii Jitky Škápíkové s prvotřídní prací všech zúčastněných – zvukařky Karolíny Škápíkové, autora hudebních předělů Vojtěcha Machálka a dalších. Dvěma slovy: krásná nahrávka!
