Z rozhovorů vychází edice Mluviti stříbro, či nedávno vydaná nahrávka vzpomínek Lídy Baarové, se kterou rozmlouval v roce 1982 Josef Škvorecký. Několik životopisů sepsaných autory o někom jiném natočila například Audiotéka, nechybí ani umělecký deník Karla IV. od Josefa Bernarda Prokopa z vydavatelství OneHotBook. V jisté menšině se však k posluchačům dostávají autobiografie napsané a namluvené samotnými majiteli vzpomínek. Jednu z takových výjimek představují Dr(o)bečky z půjčovny duší Vlastimila Brodského.
Nutno říci, že si dal Brodský na sepsání pamětí velmi záležet a to i přes skutečnost, že se jim dlouho usilovně bránil. Při vzpomínání se držel prosby jedné obdivovatelky, která mu napsala: „Chcem Vás poprosit, aby ste nepísali raz vo svojich pametiach o úlohách herca, ktoré ste stvárnili, ale aby ste napísali, ako ste žili mimo javiska, mimo kamery. Nás drobných, bezvýznamných ludí práca herca nadchne len v tých chvílach, keď úlohu s jeho výkonom prežívame v divadle, vo filme, v televízii. Potom zabúdame. V životopise herca nás nezaujímá, čo hrál a ako hrál, ale ako žil ako človek.”
Své vzpomínky tedy Brodský volil velmi uvážlivě. V textu nenajdeme pikantní historky z natáčení, rádoby vtipné pomluvy hercových kolegů, ani bulvární příběhy typu kde, kdo, kdy a s kým. Naproti tomu poznáváme Brodského jako člověka laskavého, kultivovaného, sebekritického a moudrého. Jsme svědky hercova přemítání na různá témata – úvaha o partnerství na jevišti, a po celou dobu nás provází typický humor Vinohradského divadla plný invektiv mimo jiné i na vlastní osobu. Ke kladům díla také přispěla autorova bohatá slovní zásoba, vyprávění bez známek patosu, i přiznávání vlastních chyb a omylů.
Brzy po vydání knihy (1995) byl herec pozván do studia Českého rozhlasu, aby své vzpomínky přednesl na mikrofon. Někteří příznivci mluveného slova vyžadují tituly bez dramaturgických zásahů, v šestidílné četbě na pokračování v režii Karla Weinlicha se však krácení ukázalo jako velké plus. V předloze se totiž nachází mnoho pasáží, které by si měl čtenář přečíst raději sám, a celá řada korespondencí, jejíž přednes by autentičnosti spíše ubral. Kapitoly jsou také často řazeny jinak než v knize. Jedním z důvodů byla jistě stopáž jednotlivých dílů, která vyžaduje dělit části na uzavřené celky, na druhou stranu odlišný výběr umožnil vznik zajímavých kompozic, z nichž jmenujme alespoň tu o stáří a dorostencích.
O dokonalost pro vydání zvukového záznamu se v letošním roce postarala i Radiotéka, když metaforu v podání Jiřiny Jiráskové ponechala jen u první části a následující díly uvedla klavírním doprovodem. Posluchači je tak umožněn souvislý poslech, nahrávka přitom neztrácí nic z původního formátu četby na pokračování. Nezbývá než dodat: zaposlouchejte se do autentického a upřímného vyprávění člověka, kterému přátelé přezdívali „laskavý Bróďa“.
