Na česko-slovenském audioknižním trhu patří k nejlepším titulům vůbec Michalem Ďurišem výtečně načtený román Petera Macsovszkého Želáte si novú kúpleňu? Jedná se o důvtipný nedějový román, v němž autor skládá ze střípků jednotlivých událostí a situací obraz současného světa, přestože text situoval do blízké budoucnosti. Tento znamenitý text měl jistě své předobrazy, například v povídkové tvorbě předčasně zesnulého prozaika Dušana Mitany, nebo v krátké próze televizního scenáristy Juraja Raýmana Vystúp z tieňa svojho tieňa. Svedectvo o mojej hlave, která poprvé vyšla v roce 1993 v knižní edici původně samizdatového literárního časopisu Fragment.
Jde v první řadě o reflexi stavu, v kterém se autor (a jeho čtenáři s ním) ocitl na počátku 90. let, tedy v době, kdy se předchozí historická změna tak tak usadila jako nová normalita, a přesto doba slibovala nové překotnosti i nové návraty před sebe samu.
Raýman vystavěl svůj text antimimeticky, přičemž toto odmítnutí literárního díla jako prosté nápodoby skutečnosti je radikální a průzračné. Konstruuje sice postavu zvláštně neživotného spisovatele, jemuž přisoudil jméno Broskyňa, ale na tu pak jen nechává působit proud událostí a myšlenek a jejím prostřednictvím vyjevuje, že jedinou skutečnou postavou jeho prózy – a to postavou podle klasické typologie disturbativní – je vypravěč. Všechna ostatní jména a veškeré s nimi spjaté myšlení a jednání plní pouhou funkci rekvizity a symbolu.
Takový půdorys Raýmanovi umožňuje posouvat text na samu hranici parodie všemožných literárních postupů i kulturních klišé (například vtipně paroduje literární a filmový obraz partyzána, který v době prvního vydání měl běžný čtenář ještě v živé paměti). Všudypřítomný je sarkasmus, ironizování, černý humor. Samozřejmě najdeme pro postmoderní prózu typické absurdní prvky („vrchní sestra je bůhvíproč klokan“) i humor a nadsázku („boží mlýny melou pomalu, ale rychle“ nebo „Rána bývají na Šumavě hustá. Ne, že by to nějak souviselo s naší knížkou, ale je to tak.“). Časté je opakování motivů a řečnických figur (např. refrénovité pojmenovávání postavy „…jelen, jelen dvanácterák“, které se v dané pasáži opakuje v každé větě), občas najdeme i popkulturní aluze (pořad Vtipnější vyhrává).
V pozadí – a často i velmi explicitně v popředí – textu je freudovsky přirozený, leč společensky tabuizovaný motiv defekace, převážně, ale nejen v rovině symbolické. Vypravěč, kterého Raýman představuje jako své alter ego, situuje děj do „Prdele světa“, v které zcela logicky mají všichni „život na hovno“ a vypravěč – a to nikoli jediný – hodnotí: „můj život je jako kus hovna“.
I v tomto podvratném textu Raýman nastoluje některé existenciální otázky. Jde zejména o otázku identity, přičemž k Zámku Franze Kafky odkazující pasáž, v níž Broskyňa dostane poštou občanský průkaz, aby zjistil, kdo doopravdy je, patří k nejpovedenějším místům knížky.
Je pravděpodobně nejlepší možnou volbou svěřit podobný text autorské interpretaci, která se v tomto případě podařila. Bylo by sice v intencích postmoderního uvažování zahrnout i tento fakt do jakéhokoli pokusu o interpretaci, na tomto místě se však spokojíme s konstatováním, že Raýman čte s odvážnou dávkou jakéhosi spiklenectví, které se v čtenáři svým subverzním textem a nyní i v posluchači způsobem interpretace snaží vyvolat. Nejen na neškoleného interpreta se jedná o víc než solidní výkon.
Zvuk, supervize technické kvality a režie připadla dvojici Veronika Jánošíková (ta je též autorkou několika hudebních předělů) a Richard Petro, který je majitelem vydavatelství Šarkan, které za audioknihou stojí. Ane ne třičtvrtěhodinová nahrávka v sobě ukrývá jednu z nejzábavnějších i nejinteligentnějších knížek, na které lze momentálně narazit.
Poznámka: V textu recenze pro větší srozumitelnost používáme citace, které do češtiny převedl její autor.
