„Droga je očkování smrti“ a další nesčetné větné či příběhové definice vztahu s drogami učinily Feťáka Williama S. Burroughse takřka stejně přitažlivými, jako jsou psychoaktivní látky samy. V češtině vyšel tento román poprvé až v roce 1992 v překladu Josefa Rauvolfa a brzy se zabydlel v knihovničkách experimentátorů jako klenot vedle Zpovědi poživače opia Thomase de Quinceyho, útlé povídky Hašiš a jasnozřivost Gustava Meyrinka či eseje Brány vnímání Aldouse Huxleyho. Feťák však jaksi drogám a zejména opiátům nedělá dobrou reklamu a ani hlavní hrdina v něm nevystupuje zrovna jako sympaťák. Jsou za to odpovědné fyzicky nechutné popisy abstinenčních příznaků a z nich plynoucího vzteku, který si vypravěč mnohdy vybíjí na manželce a jednou i na kočce.
Autobiografická próza začíná naprosto klasicky slovy Narodil jsem se… a postupně se rozvíjí ve fresku historek narkomana v době, kdy se expanzi obchodu s narkotiky začalo rovnat šílenství protidrogového tažení. Zvláště bizarně působí například vyprávění o tajných spolupracovnících policie, závislých stejnou měrou jako ti, na něž donášeli. Burroughs se dotýká velmi specifických zvyklostí narkomana a zabývá se jeho každodenním bojem o přežití, veškerými způsoby, jakými lze oblafnout lékaře a lékárníka a také, jak získávat denně nutný přísun peněz.
Zvukovým průvodcem posluchače explicitní zkušeností narkomana se v audioknize Feťák stal Jan Kolařík, režijní dohled měl Jan Pochvalovský. Kolařík čte o tématu toxického milostného vztahu s návykovou látkou tónem působícím jistotou znalce, lakonicky, bez příkras. Nejde tolik o generační zpověď jako u jiných děl věnujících se tématu drog, jako je například Welshův Trainspotting, takže by se zde nehodil projev fetem vyšinutého floutka. Kolařík přistoupil k textu s pochopením Burroughsova záměru, a to více zádumčivého, který zobrazuje jak praxi, tak teorii vnímání drog, a rovněž kritice společnosti. Burroughs jako by sám sebe sledoval zvenku a naplňoval tezi, že drogově závislý předčasně stárne a zatímco se sice pro společnost proměňuje v nepoužitelnou trosku, na jiné úrovni se ale překvapivě stává téměř zenovým mistrem. Proto je Kolaříkova interpretace podivuhodně klidná, takřka nezúčastněná, a k excitaci se vychyluje jen v případě dialogů, například s archetypem dealera starouše Ickea, jemuž propůjčením skřípavého hlasu jistě zajistil u mnoha posluchačů nesmrtelnost. Stejně jako podpořil nesmrtelnost Burroughsovy teorie červa, metafory závislosti. Díky tomu si audioknižní pouť za posledním šlehnutím můžete náležitě vychutnat.
