Vydavatelství OneHotBook nechalo audioknihu vzniknout pod režijním vedením Michala Bureše jako atypické, trojhlasé dílo, v němž hraje hlavní part Ladislav Frej. Zápisky ošetřujících pak čte jeho dcera Kristýna Frejová a syn Ladislav Frej mladší. To dodalo věci intimní, křehčí dojem. Z vyprávění starého muže známe autory stroze popsaných stránek v sešitě jako s různými charaktery a projevy, jsou ale čteny s tak suchým a strohým tónem, jak jen řádky psané ve spěchu mohou být.
Silný kontrast v hereckém projevu podpořil dobře i kontrast významový. Z vnějšího pohledu pečujících je totiž u starého člověka podstatné hlavně to, v kolik jedl, kdy se koupal a kdo mu asistoval. Jeřábi táhnou na jih je text, díky kterému si uvědomíme, že starý člověk je mnohem víc. Jako by totiž v sobě nesl bezpočet svých všech dřívějších osob a všech podob, kterými za celý život byl. Bo se v textu volně přenáší z emoce lásky, kterou cítí k své ženě, emocí vzpomínek na všechno dobré, když si hrával se svým synem, do stavů hudravého vzteku, s nímž kritizuje své okolí a současný, pro něj vzdálený svět, a často upadá do smutné bezradné bezmoci, k níž člověka odsuzuje stáří. Jmenované nuance a navíc stud hlasově vyjadřuje Ladislav Frej s takovým mistrovstvím, že posunuje literární práci Lisy Ridzén na hmatatelný prožitek.
Starý Bo má jen dva zuby, a tím pádem jeho výslovnost nesmí být přesná, ale stále musí zůstat posluchači srozumitelná, což Ladislav Frej dobře vylaďuje. Jeho hrdina stále častěji cítí zmatek, plete se v řeči, a tak v nahrávce uslyšíte přeřeky a části vět vypuštěné z úst omylem, jako když na kresbě nacházíte chybné čáry, kterými tvůrce hledal správný tvar. Skutečnosti nebo výrazy, které Boa zvlášť rozrušují, opakuje ve vzteku několikrát za sebou, aby se s nimi vyrovnal, a tehdy Ladislav Frej vrčí hlasem nespokojeného seniora, kterému nic než stěžovat si sám sobě nezbývá.
Zvláštní dojetí je znát z toho, jak Ladislav Frej vyjadřuje proces vzpomínání své postavy. Hladivým, pátravým hlasem ilustruje snahu přimět paměť, aby byla po vůli přesněji, je znát úlek, když si uvědomuje, jaký skok udělala nevědomky v čase, je znát strach z dalšího chřadnutí mysli a úpěnlivý vztah k věrnému psímu příteli. Díky hercově vloženému citu máme příležitost vstoupit do posledních okamžiků člověka a sledovat podzim jeho života, v němž jeřábi táhnou na jih. Jako se Sixten pravidelně na procházkách ztrácí v lese, tak se vytrácí kontinuita vyprávění. To doplňuje jemně působící hudební vklad, v němž zaznívá táhlé volání odlétajících jeřábů.
