Odehrávají se v Americe 30. let minulého století, avšak nikoli v té drsné, gangsterské a nelítostné, kterou známe z dějepisu nebo hollywoodské produkce, nýbrž v její mnohem drsnější a nelítostnější alternativní podobě. Hlavním antihrdinou většiny z nich je Charlie Parker (ve dvou falešný karetní hráč Ellington, vlastně jakési Parkerovo alter ego), kdysi možná svědomitý občan a poplatník daní, dnes béčkový gangster, jehož superschopností je ocitat se v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Společnost, jakou Schink vykresluje, vyvolává oprávněné zděšení, je to společnost rozpadající se, bez pravidel, založená už výhradně na právu silnějšího. Vlastně vše, co o Americe té doby víme špatného, se pod zvětšovacím sklem dobře koncipované alternativní reality ukazuje dovedeno do krajnosti, což ale znamená jen „do důsledků“: Války gangů, všudypřítomné násilí a svět, ve kterém není místo pro jakýkoli náznak lidskosti. I zápletky, byť umně zkonstruované, ustupují do pozadí před celkovým obrazem, který Petr Schink čtenáři předestírá.
Schinkovy povídky ale především zdobí nebývale bohatý jazyk, a to nejen na poměry žánrového čtení. Styl, který autor servíruje, vychází z jazyka, který do detektivkářské drsné školy vnesli její zakladatelé inspirováni Hemingwayovou teorií vynechání (omission nebo též iceberg theory). Je to technika do značné míry minimalistická, soustředěná na podstatu sdělení, bez ozdob, podávaná v co možná nejjednodušších větách. Především Raymond Chandler následně dokázal na půdorysu hemingwayovské techniky psaní vytvořit originální, snadno rozpoznatelný styl. Ten už se pokusil napodobit kde kdo – a jde o styl, který napodobitelný je, pokud to dělá někdo, kdo má jazykový talent. A ten Schinkovi nemůže upřít nikdo.
Autor převážně pracuje s jednoduchým sdělením, které šperkuje jazykovými hříčkami, vtípky a hláškami („Místní ‚velký‘ šéf byl ve skutečnosti bledý plešatý skrček, co s sebou tahal hezkých pár desítek kilo nadváhy.“ „Malý Mickey se pokusil dostát své přezdívce a před očima se scvrkl.“), které krom trefnosti („po ránu mě (kafe) protáhlo jako štětka na mytí nádobí“) působí velice osvěžujícím dojmem („…pokud by ze samopalu střílel holuby a hlavní se škrábal na zadku, působilo by to nenápadněji.“).
Schink je audiomolům prozatím prakticky neznámý, jediná zvuková verze jeho textu pochází z antologie Lockdown, do které přispěl nepříliš vydařenou povídkou Tlesknutí jedné dlaně, jedná se tak vlastně o dvojnásobný debut.
Původní šestice povídek se ve druhém, přepracovaném elektronickém vydání z roku 2022 rozrostla o další dva texty, v audioknize se objevují všechny, ale závěrečná V zahradě Eden je uvedena pod špatným názvem. Další titul z produkce sympatického vydavatelství Čti mi! přes drobné výhrady patří k těm lepším, které jeho péčí vznikly. Až na úplný úvod a závěr se audiokniha povětšinou obejde bez hudby a vše se soustřeďuje na samotné příběhy a jejich vyprávění. Hudba vybraná z rock’n’rollových a jazzových standardů se dál v nahrávce objevuje vlastně nahodile, což je poněkud matoucí.
Interpretem Schinkových povídek se stal kmenový herec pražského studiového Divadla D21 Petr Pochop, bohužel poněkud skrytý velký talent jevištního herectví (výtečné postavy v minulosti vytvořil třeba v Shakespearově Zimní pohádce nebo Čapkově R.U.R., a také v řadě aktuálních inscenací). Pochop není ani v práci v nahrávacím studiu úplný nováček, i když alespoň prozatím nepatří mezi nejvyhledávanější interprety.
Zpočátku možná není snadné se zaposlouchat do až zlověstně poklidného tempa jeho interpretace, ale ve chvíli, kdy si ucho přivykne, začne z jeho ilustrativně beznadějného přednesu až hmatatelně vyčnívat ona temná, tíživá atmosféra, do které Schink své povídky zabalil. Pochopův způsob prostého vyprávění s lehkým zdůrazňováním point či jiných důležitých kousků textu a občasně herecky pojatými dialogy v posledku funguje velmi dobře. Pro všechny, pro které není žánrová literatura sprosté slovo, ale i pro ty, kteří se rádi nechají unášet opravdu bohatou češtinou, představuje Špinavá práce nabídku k výbornému posluchačskému zážitku.