Kupříkladu taková Eliška Přemyslovna. Spolu se dvěma sourozenci patří mezi poslední potomky významného přemyslovského rodu. Na světle se vyrojí otázka, kdo z nich nakonec usedne na trůn a komu se povede lépe? Bude to Václav III., princezna Anna, nebo právě Eliška, kterou teta Kunhuta Přemyslovna připravovala na řeholní život ve svatojiřském klášteře na Pražském Hradě? To, že se do „hry o trůny“ vloží i další postavy, není ani třeba předjímat. Česká koruna byla totiž vskutku atraktivní. A nepřekvapí ani, že Eliška Přemyslovna je pouhým prvním dílem v trilogii, kterou jí Hana Parkánová-Whitton věnovala.
Když padla řeč o autorce, nutno v mžiku dodat, že Hana Whitton si zaslouží být srovnávána s matadorem tuzemského historického románu, Vlastimilem Vondruškou. A to se všemi klady i zápory. I Whitton dokáže vyhmátnout podstatné informace a seskládat si je tak, aby sloužily dostatečně atraktivnímu příběhu. Zatímco Vondruška mnohdy domýšlí další dějové linie, Whitton si ve své Elišce Přemyslovně více hlídá srozumitelnost a jednoduchost základní kostry. Proto se není čemu divit, že co do počtu stran má její román třetinovou délku. Vondruška je na stranu druhou „literárnější“, což může někomu více vyhovovat než umírněná popisnost Hany Whitton. Nebo v tomto klání naopak vaše sympatie získá právě ona dáma, neboť se rádi vystříháte nápodoby dobového vyprávění a až sebeopojné skladbě vět.
Hana Whitton tak má mnohem blíže Josefu Bernardu Prokopovi. A i zvuková verze nabízí obdobně příjemný poslech.
Interpretace se (totiž) chopila Jitka Ježková, jejíž portfoliu sice dominují dětské texty, to pro její stále mladistvou barvu hlasu, přesto ji najdeme i v nových žánrově dramatičtějších titulech OneHotBook (Do vody, To). Jestliže by se nám mohla Eliška Přemyslovna díky jednoduchému stylu psaní dobře číst, pak poslech je ještě vstřícnější. Ježková zachází velmi citlivě s intonací, melodie je doslova libozvučná. Je ale fakt, že v dramatičtějších momentech by si právě proto zasloužila výraznější odklon. Ježkové sice nescházejí i řečová gesta, práce s dechem, pauzami, přesto je co do identifikace jednotlivých postav opatrná – posluchač je pak rozlišuje na základě textu, nikoliv odlišné modulace.
Hudební podkres, nepřekvapivě, odkazuje na dobové kompozice, dokonce se nám kromě instrumentálních střípků dostane i zpěvu, ten (čistě subjektivně) však v kontextu celé nahrávky působí spíše nahodile, než dramaturgicky opodstatněně. V porovnání s nahrávkami ze série děl J. B. Prokopa naštěstí hudební vsuvky mají rozumnou délku a opravdu fungují jako předěly, nevztahují na sebe větší pozornost, než by bylo zdrávo.
Ve výsledku je tak Eliška Přemyslovna z dílny AudioStory povedeným kouskem. Kvalitou literatury nijak vyčnívající, ale v kombinaci se zvukovým ztvárněním nenáročnou záležitostí, která dobře (u)plyne a dokonce i trochu poučí.
