České vydání jsem očekával toužebně, až netrpělivě. Ač o 352 stranách, pohltila mne a stačilo mi jen několik málo hodin, abych si ji poprvé přečetl. Úmyslně píši poprvé, protože Faktomluvu budete chtít mít doma po ruce, abyste se k ní mohli vracet. Přehledně strukturovaná předkládá deset klíčových oblastí, kde dochází k mylným úsudkům. Nejen o fungování a podobě světa a našeho okolí, ale i ve vztahu k sobě samým, ke způsobu, jak informace přijímáme, jak je vyhodnocujeme. Nebo vlastně, jak si my sami názory tvoříme a kam poté energii či různé tváře emocí směřujeme.
Faktomluvu lze přijmout jako příručku toho, kterak rozumněji nakládat s informacemi a daty, stejně tak ale i jako pobídku ke (sebe)kritičnosti vůči utváření rychlých soudů, nebo zkrátka postřehů, jež vycházejí spíše z dávných stereotypů, klišé a vzorců, které jsme – asi ani už nevíme jak – kdysi převzali. Faktomluva by měla být doporučená (Ne! Povinná!) četba pro školáky i učitele, pro všechny. Já vím, už to můžete brát jako příliš vyhrocené, ale málokdy potkáte knihu, která natolik jasně a srozumitelně bortí mýty, a přitom není o destrukci, nýbrž o pozitivním způsobu vnímání a utváření pohledu na svět. Vlastně stačí docela málo – opravdu dát na fakta.
Jan Melvil Publishing nenechal posluchače dlouho čekat. Záhy po tištěné a elektronické verzi knihy do světa vypustil i audio variantu, opět (Jak sbalit ženu 2.0, Proč spíme) načtenou rozhlasovým moderátorem Borkem Kapitančikem. Pokud jste četli mé dřívější recenze na audio produkci JMP, víte, že jsem se v nich rozcházel s vydavatelem v tom, jak by poutavě načtená kniha měla znít. S příchodem Kapitančika se karta obrátila.
Hned z kraje ohodnocení se mi vkrádá potřeba proti sobě dát svým způsobem protichůdné shrnutí. Na jedné straně mi v průběhu poslechu opravdu mnohokrát přišlo na mysl, že si Kapitančik plete žánr. Ať už poznamenán čtením Kotletových sci-fi příběhů, nebo zmiňovaným titulem Jak sbalit ženu 2.0, do intonace místy až nemístně vkládá ironie, nadsázku a jakési sympatické frajerství. Dost za to mohou konkrétní příběhy Hanse Roslinga, autora Faktomluvy, protože právě v nich se Kapitančik malinko utrhuje z řetězu a (na můj vkus) už spíš hraje, než čte.
A teď protiargument: Zaprvé vám přesně takový způsob interpretace může zcela vyhovovat a ono hraní dávat smysl, zadruhé díky právě takovému uchopení se Faktomluva poslouchá tak, že ji – stejně jako já tehdy při čtení tištěné verze – pojmete lépe než kdovíjakou severskou detektivku.
Jak jsem psal, může za to text jako takový (Rosling prostě umí nastřádaná fakta a názory předat jako skvělý rétor), ale Kapitančik onomu snadnějšímu vstřebání rozhodně napomůže.
Jestliže jste Faktomluvu drželi v rukou, víte, že obsahuje celou řadu obrázků, grafů. Ty vám pochopitelně ve zvukové verzi budou scházet, ale nebojte se. Ony spíše jen dokreslují to, co Rosling zcela srozumitelně popíše, takže nejde o handicap. I tak jsem ale rád, že vlastním všechny varianty Faktomluvy. Po přečtení a po poslechu, se nyní můžu jen tak občas na některou z kapitol znovu podívat, zopakovat tvrzení, oživit si Roslingovy postřehy. Nevím, zda bych knihu chtěl nejprve jen slyšet, v tomto případě spíše ne. Audioknihu beru jako skvělý bonus, jako něco, co se hodí k zopakování.
Ale ať už do zvukové Faktomluvy půjdete připraveni či nepřipraveni, prostě „do ní jděte“. Je důležitá.
