V pořadí šestý román Neopouštěj mě z roku 2005 obsahuje všechno, co dělá Kazua Ishigura Ishigurem a co by se zjednodušeně dalo shrnout pod tři body: strohost, neuchopitelnost a střet britskosti s univerzalitou.
Čeho si všimne alespoň trochu pozorný čtenář téměř okamžitě, je až neuvěřitelná a důsledná jazyková strohost, která ale v žádném případě neznamená plochost – ba právě naopak. Ishiguro totiž primárně nevypráví příběh, nýbrž píše výpověď o univerzálních lidských vlastnostech, o stereotypech v přemýšlení a o snaze i nemožnosti překročit získané rámce uvažování o druhých lidech a o světě samotném.
Příběh a děj však tvoří promyšlenou, pečlivě dávkovanou vrstvu jeho románu. Do popředí staví ich-formovou vypravěčku, hlavní hrdinku Kathy H., která se hned v úvodu představí jako „pečovatelka o dárce“. Jde o první náznak, který autor čtenáři předloží, aby ho postupně dovedl k pochopení, jak funguje a na čem je založen poněkud nelidský dystopický svět, který přisoudil kdesi v paralelní realitě své Británii. I pouhé sledování dějové linky je fantastický zážitek, protože se málokdy setkáme s příběhem, který by byl promyšlen do takové míry jako zde a u něhož by prozrazení byť jen malé části znamenalo čistokrevný spoiler.
Je to podobná hra, jakou zavedl do literatury Umberto Eco a na jakou jsme si v postmoderních románech zvykli, zde ovšem dovedená k absolutní dokonalosti. Román se vzpírá nejen jednoznačné interpretaci, ale i jakémukoli žánrovému vymezení a největší potěšení zkušeného čtenáře či posluchače bude nechávat se stále znovu nachytat tím, jak mu Ishiguro každou chvíli potměšile zboří prakticky každou myšlenkovou konstrukci, kterou si o textu stihl vytvořit.
Ishiguro je k tomu všemu tak britský, jak jen je to možné – nikoli ve smyslu nacionálním, nýbrž jako komentátor britské společnosti se všemi jejími nevykořenitelnými nerovnostmi a paradoxy. Komentátor, který byl v jejím rámci vychován a vzdělán a který prakticky nikdy nežil mimo ni, ale kterému možná jeho nebritský původ umožňuje onen odstup, který činí jeho psaní láskyplně kritickým a zároveň univerzálně platným. Pokud bychom hledali autora, který tohle dokázal před Ishigurem, mohli bychom zmínit zejména Grahama Greena, jemuž potřebný odstup a zároveň univerzalismus patrně poskytovala menšinová katolická víra.
Interpretovat audioknižně takto nejednoznačný román, který se každou chvíli tváří jako úplně jiný text, je zřejmě jedna z největších výzev, která před tvůrci může stát. Vít Malota, kmenový režisér labelu OneHotBook, vsadil vše na atmosféru – tu vytváří jak nádherná ambientní hudba Malotova režisérského kolegy Jana Nerudy, tak projev mladé talentované herečky Kateřiny Císařové.
Ta má nejen dokonale vhodný, lehce zastřený témbr, ale zároveň obrovské pochopení pro Ishigurův jazyk a styl, do češtiny dobře převedený překladatelkou Gizelou Kubrichtovou. Je to přirozeně způsob interpretace, který nade vše ostatní zdůrazňuje dějovou složku knihy, ale který v žádném případě není od věci. Povedená nahrávka tak představuje opravu skvělý posluchačský zážitek.
