Do češtiny byly prozatím přeloženy dva texty. V XYZ vyšel v roce 2017 román Kořeny (originál 2016), ve kterém zubař na základě dědičné vady chrupu rozpozná ve svém pacientovi vzdáleného příbuzného a oba muži se rozhodnou pátrat po svých kořenech. V roce 2022 vydal brněnský Host ve skvělém překladu Jitky Hanušové jeho knihu Fazóna, ve Finsku publikovanou o dva roky dříve. Na začátku se ocitneme na pohřbu a seznámíme se s hlavními hrdiny románu, kteří jeho následující kapitoly budou na přeskáčku vyprávět v první osobě. V centru sympaticky poklidného vyprávění jsou muži, jejich emoce a jejich způsob boje se světem a především se sebou samým. Autor je staví do situací, které jsou nelehké, často i hraniční (od vztahu s mnohem starší ženou přes spíš úsměvné pronásledování motorkářským gangem až po těžkou nemoc blízkého člověka) a v jejich sebereflexi a v náhledu druhých hledá odpověď na otázku, co v dnešní době a v dnešní společnosti znamená být mužem.
Fazóna je román odkazující ke dvojí tradici. Lze ho zařadit mezi řadu severských textů reflektujících (svou) současnost jako nekončící a asi i nekonečný souboj deprese a naděje ve světě obývaném lidmi, kteří ji mnohem více žijí než spoluutváří. Tento proud je reprezentován především u nás dobře známým Artem Paasilinnou, třeba jeho Autobusem sebevrahů (1990). Zařadit sem ale můžeme i některé texty tzv. finského podivna a samozřejmě populární romány Fredrika Backmana. Fazóna ale také vzývá řadu nadsazených až sarkastických próz anglických autorů typu Davida Lodge (Terapie, 1995, Nejtišší trest, 2008, ale v mnoha styčných bodech i jeho slavní Hostující profesoři, 1975) či Mark Haddon (Problémové partie).
V tomto vymezení se jeví jako jeden z nejčtivějších textů, ale také jako text, který má spíš nižší literární hodnotu a který bude nejspíš za pár let zapomenut. Tam, kde Lodge neváhá psát symbolistně, je Nousiainen až příliš doslovný, tam, kde Haddon zobecňuje a posouvá text do sféry univerzální výpovědi, dává finský epigon svému příběhu jedinečnost konkrétního příběhu, avšak jedinečnost vlastně fádní a dokonce stereotypní. Fazóna je zkrátka literární pop a nijak to nezastírá, zároveň je potřeba říct i to, že literární pop mnohem kvalitnější než je ten tuzemský.
Zvukového zpracování se ve vydavatelství OneHotBook ujal zkušený rozhlasový a audioknižní režisér Hynek Pekárek, který stál především před úkolem najít pro pětici vypravěčů adekvátní hlasy, což se mu povedlo, a současně i pětici hlasů a způsobů interpretace vzájemně vyrovnaných, což už trochu kulhá. Party Samiho ve ztvárnění Matouše Rumla a Pesonena v intepretaci Radúze Máchy jsou lehce ironickým vyprávěním podaným s nadhledem a bez obvyklých činoherních manýr, Alena Hladká jako Henna ale předvádí výkon navýsost herecký, právě tak i Libuše Švormová, jejíž Seija je nonšalantní a moderní dáma, která se za některé své myšlenky a činy možná i trochu stydí, zatímco Robert Mikluš jako Markus působí možná až příliš unaveně.
Každý z výkonů je na výši a každý by samostatně obstál zcela bez problému, pospolu však jejich střídání nepřináší žádné vzájemné napětí ani žádnou synergii. Proto zvuková podoba Fazóny zůstává kvalitní a profesionálně zpracovanou audioknihou, jejíž poslech rozhodně není ztrátou času, ale bohužel také audioknihou, která mohla být o stupeň lepší.
