Začínáme nezvykle právě touto skutečností, protože jedním z mnoha kladů českého vydání a audioknižního zpracování debutu mladé španělské intelektuálky Layly Martínez je právě naprosto brilantní překlad. Ve střídajících se výpovědích staré a mladé protagonistky – babičky a vnučky – pak sledujeme příběh jedné venkovské rodiny, která je po léta připoutána k starému domu postavenému za peníze vydělané na sexuálním zneužívání žen. Až se zdá, že se ten dům stal vězením, dům natolik vrostlý do životů obou žen, až se v knize stává jakousi samostatnou postavou.
Červotoč, jehož zápletkou je mimo jiné obvinění mladší z hrdinek z podílu na zmizení chlapce z bohaté rodiny, se dá číst i poslouchat jako žánrový horor a rovněž v této, řekněme, svrchní rovině působí naprosto suverénně. Je to kniha, která nad zápletku staví atmosféru a která do značné míry dokáže rozeznít osobní strachy svého čtenáře.
Jenže pod touto žánrovou slupkou, která je na první pohled využita jako svého druhu rekvizita, se skrývají mnohem hlubší témata, ať už jde o trauma, narušené vztahy, třídní předurčenost, cyklickou povahu násilí nebo – a především – otázku postavení žen ve společnosti natolik patriarchální, až je vlastně nepřátelská. Vkrádá se podezření, zda ten opravdový horor nepředstavuje svět, který se rozkládá všude za zdmi onoho podivuhodného domu. Za zmínku stojí i to, že španělský název románu Carcoma se používá jako hovorový výraz pro úzkost, vnitřní neklid či výčitky svědomí.
A nakonec je Červotoč pravým potěšením pro každého, kdo v knihách hledá i stylistickou zajímavost a neotřelost. Kapitola sama pro sebe je především způsob, jakým Martínez zachází s kategorií nespolehlivosti svých vypravěček, kdy obě často lžou či některé věci zamlčují, zároveň své lži a výmysly nereflektují jinak, než u té druhé – u sebe samé si ani jedna svou nespolehlivost snad dokonce neuvědomuje. To autorce umožňuje jen prostým střídáním jednotlivých výpovědí dosáhnout další kategorie napětí, napětí intelektuálního, které vychází ze snahy čtenáře či posluchače zrekonstruovat či odhadnout popisovaný děj tak, jak „doopravdy“ proběhl. Tento rys, který svým způsobem patří k tomu nejzajímavějšímu i nejzábavnějšímu, co autorčina prvotina přináší, je přirozeně v mluvené verzi knihy ještě výraznější.
Obě herečky, které se zhostily interpretace, předvádějí mimořádný výkon, navíc vzácně vyrovnaný kvalitou a snadno odlišitelný pojetím. Babička významné zlínské herečky Heleny Čermákové, jejíž jedinou chybou je, že audioknihy neinterpretuje několikanásobně častěji, je unavená stará žena, která své party vypráví s vědoucím nadhledem, jistým spiklenectvím a notnou dávkou rezignace, která plyne ze všech těch ústrků, nespravedlností a někdy i nechutných událostí, jež její život provází. Vnučka Ivany Uhlířové, někdejší součásti zlaté éry Divadla Komedie a nynější herečky, autorky a režisérky pražského Studia Hrdinů, zní naléhavě, naštvaně, místy ironicky a sarkasticky, přičemž i z výkonu samotného celou dobu tušíme, že jiskra této postavy také časem pohasne.
Režisérka nahrávky Kateřina Višinská bedlivě hlídá oběma interpretkám tempo a rytmus, střídmě a účelně využívá zneklidňujících hudebních motivů, které složil a nahrál Tomáš Pernický, hudebník a zvukový mistr Českého rozhlasu, a které vyvrcholí v závěru audioknihy jako hudební komentář děje i jako ilustrace okamžiku, v kterém posluchač může strávit nečekané a zneklidňující rozuzlení celého příběhu.
Na výsledném dojmu se podílí i prvotřídní práce studia All Senses Production a zvukové režisérky Kate Hamsíkové, kteří dodali čistý zvuk s bezešvým střihem a dokonale vyladěnou úrovní jednotlivých složek nahrávky.
Jednu z nejlepších loňských nahrávek vydal Témbr, audioknižní vlajková loď skupiny Euromedia, a tento titul se jistě zařadí do zlatého fondu nejen jeho produkce.
