Supraphon ve spolupráci s Muzeem Karla Zemana se v loňském roce postaral o zvukovou podobu Cesty do pravěku. A to tak zdařile, že si vysloužila nominace na cenu Audiokniha roku.
Ještě před poslechem si jistě mnohý z nás položí otázku: může filmová předloha, která v základu není úplně dramatická, jejím vyprávěcím motorem je edukativní projížďka, a která staví především na uchvacujícím vizuálu, fungovat jen zvukově?
Autor úpravy textu a režisér nahrávky Alan Piskač použil u audioknižní adaptace Cesty do pravěku princip, kdy je většina ruchů, dialogů a hudby převzata přímo ze zvukové stopy filmu. V nahrávce tedy zazní hlasy kluků Vladimíra Bejvala, Petra Herrmanna, Josefa Lukáše i Zdeňka Hustáka i slovní doprovod Bedřicha Šeteny. Nového vypravěčského partu se zhostil Oldřich Kaiser.
Ačkoli se průvodní text předlohy příliš nezměnil (v ději chybí jen větší rozšíření humorných situací), posun od kluka prohlížejícího si kroniku, k nadšenému pánovi, který se chce pochlubit svým dávným dobrodružstvím, je jednoznačně ku prospěchu. Text byl navíc zbaven původního patosu, naopak některé vzpomínky byly obdařeny mírnou nadsázkou a strohostí, což přidává vyprávění další plusové body. Vzhledem k tomu, že devadesátiminutová filmová verze stojí z velké části na obrazu, zvládla zvuková nahrávka stejný příběh odvyprávět za čas poloviční. Současně ale audiokniha umí rozproudit posluchačovu imaginaci na plné obrátky.
Propojení nového vypravěče, klasických hlášek (které zlidověly natolik, že je třeba na koncertech jako samply využívala i kapela Tata Bojs) a hudby E. F. Buriana funguje velmi dobře, až na jeden drobný detail: vzdálenějším hlasům je v nahrávce občas hůře rozumět. Nikde se bohužel nedozvíme, zda pro audioknižní verzi byla použita zvuková stopa loni restaurované verze filmu, ale pokud tomu tak je, posluchači by v tomto případě jistě ocenili ještě důslednější péči.
Majitelé fyzického nosiče získají spolu s CD také osmistránkový booklet, který představuje osobnost režiséra Karla Zemana i jeho Muzeum a nabízí malou obrazovou přílohu s fotografiemi z filmu.
Dlužíme ale ještě zodpovězení prvotní otázky: Cesta do pravěku umí být příjemnou tři čtvrtě hodinkou i bez své nejsilnější, tedy obrazové složky. Naopak, právě již zmiňovaná představivost z ní může utvořit, opět v drobném souladu s předlohou, to správné dobrodružství ve stylu verneovek. Nejspíš se při poslechu nevyhneme tomu, aby se nám v mysli střídala filmová okénka jedno za druhým, prožít si výpravu „trochu jinak“ lze ale i tak.
