Fragmenty besed se dochovaly v archivu manažera orchestru Karla Vlacha a tajemníka divadla ABC Jana Borovičky, který Wericha na besedách doprovázel a naštěstí pořizoval zvukové záznamy. První disk obsahuje besedu s pracujícími, druhý pak setkání se studenty právnické fakulty v Praze. Z technického hlediska jsou záznamy limitovány dobou a způsobem natáčení, mikrofon logicky směřoval na Wericha, otázky z publika byly tudíž takřka nesrozumitelné. Proto bylo nutné opatřit nahrávky komentářem. V původním vydání pro zmíněný Lotos se tohoto úkolu ujali humorista Jiří Melíšek a Werichova kolegyně z dob působení v divadle ABC, Stella Zázvorková. Nedopadlo to ovšem dobře – jejich průvodní slova vyznívala jako nevalná estráda ve stylu kolotočářského vyvolávání, nejapného pochlebování mistrovi a shazování doby, ve které všichni nejen žili, ale hlavně aktivně tvořili. Jak se říká, po bitvě je každý generál.
Něco podobného si nejspíš uvědomila producentka Naďa Dvorská, která pro vydavatelství Supraphon připravila upravenou reedici. Veškeré Werichovy promluvy zůstaly, bohužel i umělé provedení fragmentů Ježkových skladeb. O průvodní slovo byl ale požádán syn Jana Borovičky, Jiří. Nahrávky tak získávají nečekanou autenticitu, podtrženou důstojně namluveným komentářem. Ten ostatně veškeré pozadí posluchači objasní, tam, kde je to nutné, zasazuje vyřčené do patřičného kontextu.
Dle několika indicií (zmínka o Hrubínově hře Srpnová neděle, či o tom, že jistý Werichův známý umřel před 23 lety v roce 36) je patrné, že besedy byly pořízeny roku 1959. Tedy v době, kdy sice ještě nedocházelo k naprostému uvolňování, ale ledy přeci jen mírně tály. Je nesporné, že Werich na besedách vystupoval zcela uvolněně a dost otevřeně, leč několikeré zdůrazňování, že se tak dělo v 50. letech, je chvílemi dost přehnané. Pokud by besedy pocházely z první poloviny této dekády, prosím. Ale v roce 1959, kdy Jiří Suchý „řádil“ v Divadle Na zábradlí, Semafor byl na spadnutí, vznikaly společensky angažované filmy jako Vlčí Jáma, Taková láska, Probuzení aj. čas od času nějakou kritiku utrousit šlo.
Važme si moudrosti a slovní ekvilibristiky páně Werichovy, ale mějme také na paměti době poplatnou veselohru Císařův pekař a pekařův císař, jeho mladistvé klopýtnutí, kdy s Voskovcem z Ameriky zasazovali tvrdé políčky příteli Vlastovi Burianovi atd. Zkrátka, se znalostí kontextu nelze nikomu stavět pomníčky. Ani Janu Werichovi ne, přestože zároveň víme, jak těžké to měl zejména pak po roce 68, kdy byl zcela exkomunikován.
Aby však nedošlo k omylu, i pro autora těchto řádků jsou nahrávky přitažlivé, velmi nadčasové a místy opravdu silné. K těm posledním patří vzpomínky na Jaroslava Ježka, či kritika cenzorů a kulturtrégrů, kteří mnohdy nerozuměli jakékoli poetice, tím méně té Werichově a Horníčkově. Nadčasově působí úvahy nad kvalitou umění, nad tehdejší pokleslostí mainstreamu (slovy té doby masového umění), případně úvahy nad mladými, kteří by ve většině rádi přišli k hotovému, měli všechno hned, hlavně, ať to sype. Připomíná silně žhavou současnost, že? Samozřejmě dojde i na povídání o Jiřím Voskovcovi, ale třeba i E. F. Burianovi, Juliu Fučíkovi atd. atd.
Necelé dvě hodiny záznamů, které nyní vycházejí pod názvem Forbíny vzpomínek I a II, jsou dokladem doby, zprávou o pokřivenosti páteří a charakterů, ale rovněž důkazem Werichova zdravého rozumu a úsudku. Poslechněte, přesvědčte se.
