Literární tvorba českobudějovického copywritera Pavla Kohouta vygradovala od juvenilních humoristických povídek a literatury faktu do zatím trojice detektivních románů postupně vydaných v letech 2020–2023. A i v intencích žánru se zdá, že jeho tvorba kvalitativně graduje – prvotina Les Bor se zpočátku nesetkala s významnější reflexí ani výraznějším čtenářským zájmem, druhý román Vražedkyně ale získal třetí místo v tradiční detektivkářské Ceně Jiřího Marka a prozatím poslední Tajemství dokonce obdrželo nominaci na žánrovou cenu Magnesia Litera.
Děj Vražedkyně původně vydané ve známé „zelené“ edici nakladatelství MOBA většinou ubíhá v poklidném tempu, které však Kohout dokáže velmi dobře měnit. S čtenářem si pohrává řadou vedlejších motivů a dějových odboček, častokrát se soustředí na detail a napětí dosahuje mnohem víc tím, že hraje na strunu obecné záliby člověka v záhadách a tajemství, než nějakými akčními scénami či nervy drásajícími pasážemi. Je to vlastně detektivka v nejlepším smyslu slova staromilská.
Do značné hloubky pak zpracovává psychologii všech hlavních postav, jak zavražděných a podezřelých, tak (a především) obou policistů. Zatímco v první Kohoutově knize vystupuje jiná dvojice detektivů, jejichž vzájemná interakce je založena na odlišnosti charakterů, ve Vražedkyni jsou kontrasty a jisté jiskření dány věkem hlavních postav, a to jak biologickým, tak služebním. Petr Machala je matador, který se dokáže na věci dívat s jistým odstupem, oproti tomu začínajícího vyšetřovatele Martina Tůmu občas budí lidské zlo ze snů, vyrovnává se s pochybnostmi o sobě samém a vzhlíží ke staršímu kolegovi jako ke svému vzoru. Toho si je Machala dobře vědom a provází Tůmu v jeho začátcích nenápadným směrováním a napomáhá budovat jeho sebedůvěru.
Jedna zásadní psychologická otázka se pak prolíná celou knihou: jde o starý spor o to, zda je člověk při narození tabula rasa, kterou až následná výchova popíše tím či oním obsahem, nebo zda v lidské psychice a osobnosti hraje tu podstatnější roli dědičnost. V jistém smyslu lze říct, že kniha je vlastně narativní a v určitých částech i faktickou úvahou o tomto problému.
Před čtenářem se mezitím postupně vynořuje celé pozadí případu, ale stopy a náznaky dokáže Kohout zkušeně skrývat v balastu nepodstatných informací, takže rozuzlení je velmi překvapivé až nečekané. Pokud čtenář autorovi odpustí občasnou stylistickou neobratnost a v některých ohledech (především v postavě Tůmovy přespříliš pečující matky) možná i přehánění, dostane se mu příjemného čtení. Ale také, pokud sáhne po audioknize, víc než příjemného poslechu.
Známý hlas herce a příležitostného režiséra Tomáše Jirmana provedl posluchače třeba po několika detektivních příbězích Václava Erbena nebo thrillerech Jeffreyho Archera, takže svěřit mu interpretaci obou zatím vydaných Kohoutových audioknih byla sázka na jistotu. Tentokrát ve společné produkci Audiotéky a nakladatelství MOBA ve studiu spolupracoval s režisérem Vladanem Hýlem, který zároveň stojí za sympatickou značkou OVA audio.
Jirman předvádí výkon jistý, profesionální, bez jakýchkoli hereckých fines. Je to prosté vyprávění, které kormidluje loďku posluchačovy pozornosti bezpečně po klidné vodě z jednoho břehu na druhý. Jistě si umíme představit jiné, dramatičtější pojetí, přesto se zdá, že až konejšivý témbr Jirmanova hlasu sedí ke Kohoutově poklidnému vyprávění dokonale.
