Nedávno zesnulý asi nejvýznamnější český prozaik Milan Kundera ve své Knize smíchu a zapomnění píše o Gottovi jako o idiotu hudby, což je známý výrok, který bychom mohli aktuálně doplnit o nadsazené hodnocení Kundery jako o „Gotta literatury“ kritičkou Blankou Činátlovou. Gott má s Kunderou minimálně dvě věci společné. Jednak je to až přízračný odraz československých dějin v jejich životech (a zpětně i vliv jejich osobností nejen na pojímání, ale i na samotný běh těchto dějin), jednak i celoživotní pečlivou snahu o absolutní kontrolu nad vlastním životním příběhem a jeho interpretací. Co se Gotta týče, měli jsme se po neuvěřitelném množství špatných oslavných publikací spolehnout na jeho vlastní paměti, které pod názvem Má cesta za štěstím vyšly jako výpravná publikace opatřená bezmála dvěma tisícovkami fotografií, a které momentálně procházejí vyšinutým zvukovým zpracováním v Českém rozhlase, kdy je k jejich načtení použit i Gottův syntetizovaný hlas vytvořený umělou inteligencí.
Prvním a zřejmě i na dlouhou dobu posledním pokusem o kritickou biografii je obsáhlý životopis hudebního publicisty Pavla Klusáka Gott – Československý příběh, který Gotta zkoumá s pečlivou zevrubností na základě dlouholetého podrobného studia pramenů v nejdůležitějších letech jeho života od 50. do 90. let minulého století. Klusák se umně vyhýbá jakýmkoli bulvárním přístupům, Gottův soukromý život řeší bez zabrušování do intimní sféry a vždy jen jako odraz obecných událostí (například při podrobném a poctivě vyzdrojovaném popisu Gottova pokusu o emigraci). Soustřeďuje se plně na zpěvákovu kariéru, a tam, kde vyvstávají otázky, se otevřeně ptá. Abychom se vrátili k Milanu Kunderovi, (nejen) přístupem tvoří Klusákova práce pravý opak pokusu o Kunderův portrét z pera spisovatele Jana Nováka – Klusák totiž nepíše proti Gottovi, ale zásadně o něm.
Zvukovou podobu Gottova portrétu v nakladatelství OneHotBook připravil a supervizoval někdejší rozhlasový režisér a scénárista Hynek Pekárek, jehož jméno je synonymem profesionality a zkušenosti. Vedle ne zcela podstatných hlasů Jany Plodkové, Jana Ciny (ten čte obsáhlejší citace samotného Gotta) a přímo Pavla Klusáka leží hlavní tíha interpretace na herci a moderátorovi Vasilu Fridrichovi. Není to první a jistě ani poslední společná práce tohoto majitele příjemně zabarveného hlasu a výtečného režiséra, a to ani na poli literatury faktu – společně jsou mj. spolupodepsáni pod oceňovanou audioknihou o cyklistické Tour de France Příběhy Staré dámy nebo životopisnou mozaikou o českém dobrodruhovi Eduardu Ingrišovi Plavby „sebevrahů“.
Fridrich nepřistoupil k textu jako k suché publicistice, spíš jako k odlehčenému vypravování. Je to navýsost skvělá volba, která odpovídá jak textu předlohy, tak i hlasovému projevu samotného autora, který můžeme slyšet v četných mediálních výstupech nebo třeba v jakési demoverzi gottovského životopisu, podcastu GOTŤÁK z produkce společnosti Audionaut. Fridrich lehce nadsazené, ale vlastně stále ještě věcné vyprávění jen zřídka ozvláštní drobnou hereckou etudou, převážně karikující (například když názvy či citace některých zmiňovaných písní opravdu zazpívá, či spíš zabrouká). To působí celkem osvěžujícím dojmem, přestože Klusákův čtivý a svižný styl to vlastně ani nepotřebuje. Sporadicky se objeví i autentický záznam, například ve zmíněné epizodě Gottova pokusu o emigraci. Byla by to mravenčí práce, přesto možná šlo dobové záznamy a práci se střihem využít mnohem víc.
I tak je Gott – Československý příběh vynikající audiokniha podle vynikající předlohy. Třebaže se autor snaží o pojetí Gottových osudů jako čehosi, v čem se zrcadlí moderní české dějiny, na jejím konci není nic menšího, než umělec se svou tvorbou a svým životem, které jsou popsány demytizujícím, ale férovým způsobem. Lze to shrnout do čtyř slov, kterými Klusák sice jen lakonicky komentuje proměnu vizuálu obalu Gottova vánočního alba, ale která lze vztáhnout na celou tuto obšírnou monografii: zpěvák zůstal, chrám zmizel.
