Štěpána Kopřivu si dnes spojujeme především s brutálně-epickým hororem Asfalt, kterým se stal jedním z hlavních představitelů žánru akční fantastiky, ale také s detektivkami Rychlopalba a Křížová palba, které působily mezi vesměs nudnými a nepříliš dobře vymyšlenými detektivkami českých autorů a autorek trochu jako zjevení. Vydavatelství Walker a Volf, které stojí za zatím všemi (krom povídek v antologiích Praha Noir a Krev, monstra a cukroví a rozhlasové dramatizace kratšího románu 101 minut) nahrávkami Kopřivových textů, nedávno vydalo zvukovou podobu jeho debutového románu Zabíjení.
Děj se točí téměř výhradně kolem Kellerovy cesty za splněním úkolu, který se ukáže být složitější, než se na první pohled zdálo. Kromě až strojové a bezcitné likvidace určených cílů musí čelit i zradám, vlastním démonům a nečekaným zvratům v prostředí, kde lidský život nemá prakticky žádnou cenu. Kniha je charakteristická stylem, který známe z ostatních autorových prací – je plná nadsázky, popkulturních odkazů a explicitního násilí. Je to čistokrevná braková kratochvíle bez jakékoli přidané hodnoty, „jen“ je vlastně strašně vtipná a zábavná.
Námět, styl a hlavní hrdina upomínají na nesmírně oblíbeného průkopníka Jiřího Kulhánka, který podobné akční příběhy do české literatury přinesl. Kopřiva staví svou knihu jako svého druhu počítačovou hru, která v podstatě nemá nosný příběh a jakési náznaky dějového oblouku slouží v podstatě jen k propojení jednotlivých dramatických scén.
Mrtvoly se tedy vrší jedna za druhou, ale po pravdě na soustředěné čtení nebo souvislý poslech celých téměř třinácti hodin v kuse to nestačí, i když se herec, dabér a také zdatný audioknižní interpret Luboš Ondráček snaží, seč mu síly stačí. Audiokniha opravdu svižně odsýpá ve zběsilém tempu, jednotlivé scény jsou dozajista vtipné, ale časem se trochu začínají opakovat a snad i zajídat – což je ostatně problém jakékoli delší grotesky.
Radek Volf, který ve „svém“ vydavatelství obvykle režíruje, zvučí i stříhá, dodal čistý zvuk s bezešvým střihem, jednotlivé kratičké kapitoly (většinou od několika desítek vteřin po několik málo minut) doplňuje na konci oddělovacím jinglem, jinak už nechává vše na vtipné předloze a umění interpreta. Ten se zhostil textu vyprávěného v první osobě jako svého druhu monologu, byť hlavní postava a vypravěč v jednom není zrovna etalon přemýšlivosti nebo jakékoli vnitřní psychologie. Podává ho komplementárně se zaujatostí ústřední postavy i s potřebným odstupem zkušeného narátora.
Tento přístup dobře funguje a spolu s decentně, ale slyšitelně herecky pojatými přímými řečmi dělá i z audioknihy příjemnou zábavu na pár odpolední. V podstatě se nám dostává zvukové podoby knížky, která ze všeho nejvíc nádherně ukazuje, jak moc se Kopřiva dokázal ve své tvorbě posunout k opravdové kvalitě, ale také to, co vše je v jeho tvorbě zásadní a určující a zejména to, že smysl pro humor a smysl pro estetiku hnusu spolu dokáží koexistovat k potěše a pobavení publika.
