Přestože se spisovatelka Karla Kubíková v první části románu Hájovna (knižně vydalo roku 2022 nakladatelství Brána) inspirovala zážitky své příbuzné, která během sovětské okupace bydlela ve vojenském prostoru, nelze se ubránit pocitu obsahové podobnosti tohoto díla s Listopádem Aleny Mornštajnové (vydal Host, 2021). Obě autorky v zásadě ohledávají stejné téma a zobrazují krutý osud žen, které byly vlivem okolností násilně odtrženy od svých dětí. Zatímco Mornštajnová na tuto problematiku nahlíží komplexněji a popisuje ji z více úhlů pohledu, Kubíková se soustředí jen na pocity Lindy, jejímž prostřednictvím čtenáři vnímají celý příběh. Tento způsob vyprávění je přímo ideální pro auditivní zpracování a nabízí interpretce prostor pro uplatnění celého hlasového repertoáru.
Pod hlavičkou vydavatelství FM Production načetla audioknihu Hájovna Lucie Vondráčková, která se uvěřitelně vžívá do příběhu a interpretuje ho citlivě s ohledem na děj. Intonaci herečka přizpůsobuje podle významu, jednou je až dětsky naivní, jindy z ní sálá odpor ke všemu ruskému, dokáže být ale i velice racionální a přijímat vše s klidem. V místech, kde „ožívají“ příběhy psího království její hlas nepostrádá pohádkové zabarvení, což se projevuje i ve změně temporytmu vyprávění. Po celou dobu je z projevu narátorky patrná mateřská láska, a právě tento nádech může v posluchačích vyvolávat dojem, že Vondráčková nečte, ale vypráví svůj vlastní příběh. Natolik je schopná vtáhnout posluchače do děje.
Tím jsou však veškeré klady audioknihy u konce. Režisérka Marie Gross sice herečku důsledně vedla k co nejcitlivější interpretaci, avšak jinak to působí, že se na následné postprodukci vůbec nepodílela a výsledek snad ani neslyšela. Jak jinak si lze vysvětlit naprosto neprofesionální technickou úroveň audioknihy. Za výslednou zvukovou postprodukci byl zodpovědný Patrik Dalton, jehož jméno je spojeno s audiovizuální produkcí, zejména s videoklipy. Přestože se střihem Dalton evidentně zkušenost má, není to na audioknize Hájovna v podstatě poznat. Tvůrce totiž nectí ani základní pravidla střihu zvuku. Často vystřihává nádechy, díky čemuž je roztříštěna plynulost mluveného projevu, špatným navázáním dvou záznamů nestejné zvukové úrovně navíc do audioknihy dostává velice nepříjemné lupání. Špatná návaznost se také projevuje v tichu a pauzách, přičemž některé jsou dlouhé až pět vteřin, aniž by to dramaturgicky či významově dávalo nějaký smysl (20. část). Zároveň audiokniha obsahuje velké množství parazitních zvuků jako je šum v pozadí, různá bouchnutí či pohyb intepretky. Třešničkou na dortu je jasně slyšitelné zahoukání (snad sirény vozidla IZS) na konci 29. části. V důsledku toho audiokniha působí jako by byla nahrána kdesi v obýváku namísto v profesionálním studiu.
S hudbou Petra Jandy nejml. a Miroslava Hloucala se v audioknize pracuje poskrovnu, a to do té míry, že často jako předěl zazní jen vteřinový výsek zřejmě z původně delší pasáže. Takový předěl je však zbytečně hlučný a rušivý. V tomto ohledu by audioknize mnohem více slušelo více delších hudebních vložek, které by však byly používány po smyslu jako předěl oddělující větší tematické celky či jako akcent, a ne bez rozmyslu jako „jingle“ klidně i uprostřed delšího vyprávěcího celku.
Je zvláštní, že v době, kdy se audioknižní nakladatelství přetahují o každý titul a každého posluchače, může víceméně nový vydavatel jako je FM Production přijít s tak technicky špatným dílem. Bohužel se tento problém netýká jen Hájovny. I u dalších audioknih z jejich produkce (Příliš hlučné samoty v podání Jiřího Lábuse nebo Něžného barbara v interpretaci Petra Čtvrtníčka) můžeme slyšet dosti neumětelský střih a podivnou práci s hudební/zvukovou kulisou. To bohužel ve výsledku vyvolává dojem, že si tito tvůrci vůbec neváží výkonu svých interpretů ani potenciálních posluchačů a ani autora knihy, který jim poskytl práva na audioknižní vydání svého díla.
