Čtyřicátník Harry Bosch je přemýšlivý samotář, jehož jedinou ambicí je poskládat důkazy tak, aby dávaly smysl a ukázaly na pachatele – i kdyby měl mít problémy s nadřízenými, i kdyby měl jít k nevoli kohokoli proti proudu, dokonce proti policii samotné nebo svým přátelům.
Tak je tomu i v případě mrtvoly, nalezené v nepoužívané odpadní stoce, kterou by kterýkoli jiný detektiv „odpískal“ jako běžné předávkování heroinem. Jenže Boschovi řada věcí nesedí a záhy v mrtvém pozná svého dávného spolubojovníka z vietnamské války, v níž spolu bojovali jako tzv. tunelové krysy (tak se říkalo vojákům, kteří prozkoumávali i několik desítek let staré tunely, jimiž byl Vietnam doslova podrytý, a které tak mohly sloužit nepříteli jako útočiště, sklad či noclehárna).
Detektiv se brzy dozví, že mrtvý je jediným podezřelým z půl roku starého vyloupení bankovního sejfu s bezpečnostními schránkami, do něhož pachatelé pronikli vykopáním tunelu z nekonečné losangeleské kanalizace. Bankovní loupež je v USA federální zločin, Harry tedy začne jako styčný policejní důstojník spolupracovat na vyšetřování s FBI, především s půvabnou agentkou Eleanor Wishovou – a mezi ní a Boschem časem zarezonuje porozumění profesní i lidské.
A ještě jeden detail je na knize obzvláště důležitý a zajímavý: totiž to, jak i po dlouhých pětadvaceti letech v americké společnosti rezonovalo téma neobyčejně kruté vietnamské války a následných osudů těch, kteří se vrátili jako zlomení, psychicky nevyrovnaní veteráni.
Veškeré myslitelné rekvizity a postupy žánrové detektivky byly za zhruba sto padesát let její existence znovu a znovu použity, proto napsat v posledních dekádách dobrou žánrovku znamená pro spisovatele napsat příběh v mezích uvěřitelného tak, aby koktejl vyčpělých postupů působil svěže a zároveň čtenář neměl pocit, že text již četl. Connelly (a nejen on) se přesvědčil, že je to úkol extrémně náročný, ale o to více respektu si zaslouží za to, že se mu to přinejmenším z velké části povedlo.
Tempo knihy Černá ozvěna je pozvolné, ale ne nudné, a pokud jde o audiozpracování, lineární vyprávění zalidněné množstvím důležitých postav představuje výzvu jak pro režiséra, tak (a to především) pro interpreta. Martin Preiss dlouho zůstával ve stínu svých rodičů, nicméně s počátkem jeho angažmá jako interpreta audioknih se pojí i fakt, že málokdo dokáže číst tak skvěle, jako on. Preiss je naturelem herec, proto i knihy více méně hraje, ale v rozumné, nepřehnané míře. Intonaci hlasu přizpůsobuje postavám tak, jak je z textu cítí, vžívá se i do vysloveně odporných typů, aniž by je jakkoli soudil, nenechává se strhnout ke klasickému nešvaru „pozor, bude pointa“, dopustí-li se Connelly nadsázky či přímo žertu. Svůj výkon sice zcela podřizuje textu, ale nenechává se textem ovládat. Jeho výkon bohužel chvílemi zaniká ve zbytečně dlouhých hudebních předělech mezi kapitolami, které navíc působí, jako by patřily k jinému žánru.
Posluchač musí před interpretem smeknout pomyslný klobouk stejně jako u předcházejících Preissových narací (Řecký poklad, La Loba či Lži) a velmi doufám, že i pro ostatní, kteří dosud neměli tu čest, bude jeho výkon příjemným překvapením a že si zároveň vychutnají solidní a napínavou detektivku.
