Charakteristickým rysem knižních rozhovorů Renaty Červenkové je, že i přes pečlivé definování prostoru, ve kterém se bude se zpovídaným pohybovat, klade autorka dotazy tak, jako by se ptal každý z nás, kdo se o probíraná témata alespoň trošku zajímá. Stále však z pozice laika, byť sebevíc zvídavého. Dosvědčuje to i nyní načtený dialog s Radkinem Honzákem.
Červenková otevírá většinu oblastí tak, aby navodila spíše ne-vědomost a ne-orientaci, čímž nechává Honzákovi prostor pro lepší vymezení a definici problému. Někdy onu „laickou“ roli ještě znovu zopakuje, někdy (občas trochu zbytečně) potvrzuje a kvituje to, o čem její „protihráč“ mluvil, jindy zúročí své rešerše a dobře formulovaným a mířeným dotazem jde hlouběji do tématu nebo k tomu, co si o něm Honzák myslí.
Obecně lze říci, že čím je probírané téma odbornější, tím více míří Renata Červenková otázkami pod povrch běžně známých informací a zkušeností. Jakmile se rozhovor týká názorových oblastí, komentování života a společnosti, tazatelka spíše naslouchá. Rozhodně nijak nepolemizuje, ani nikterak neprovokuje a neoponuje. Tento přístup nepřekvapuje, současně by ale rozhovor mohl být méně bezpečným monologem (jako například ve Sběrné knize, kde opačný přístup i přes vzájemný respekt mezi Pavlem Kosatíkem a Helenou Třeštíkovou nebránil několika poměrně otevřeným výměnám názorů a nepohodlné konfrontaci ze strany tázajícího se Kosatíka).
Stejně tak jako Labyrint pohybu, i starší Všichni žijem v blázinci vydalo nakladatelství Vyšehrad. Zatímco se však rozhovor s Pavlem Kolářem objevil ve zvukové podobě pod hlavičkou téhož vydavatelství, dialog s Radkinem Honzákem vychází už pod značkou Voxi, kterou si pro audioknižní tvorbu založila společnost Albatros Media. Co do zpracování byla „starší novinka“ ve výhodě. Přeci jen hlas profesora Koláře není natolik známý jako projev Radkina Honzáka a tak bylo možno snadněji akceptovat jiného interpreta. U Honzáka bude posluchači dost možná několik kapitol trvat, než přistoupí na projev Jiřího Pragera. Ten sice co do barvy hlasu, způsobu dikce i využitých hlasových gest dělá kus dobré práce, Honzákův hlas a způsob jeho mluvy je ale natolik svébytný, že nutně dochází k jisté „deformaci“ řečených myšlenek. I dikce totiž může posunout význam a řada informací a výpovědí, které Honzák dokáže obdařit jemnou ironií a nadhledem, působí ve zvukové nahrávce méně přirozeně. Podobně jako kladení dotazů (Renatu Červenkovou čte Milena Steinmasslová), kde soužití otázek a odpovědí ve zvukové verzi doprovází „odér“ studia, zatímco při běžném rozhovoru jedno s druhým přímo koexistuje a spolupracuje.
Lze ale předpokládat, že valná většina posluchačů bude s povděkem kvitovat, že se v mnoha ohledech inspirativní kniha Renaty Červenkové dá nejen číst, ale také slyšet.
