Aloisie Margetzin, přezdívaná Lola a později také Luisa. Příliš mladá, s příliš strašnými zkušenostmi za sebou i před sebou a v příliš krutém bezohledném světě. Pomiluj smrt je hororovou freskou městečka z dob Rakouska-Uherska, v kterém by to neměla Lola jednoduché, i kdyby měla obě nohy. Zjišťujeme spolu s ní, že svět je zlé hnusné místo, což interpretka popisuje Karolína Půčková svým hlasem vykresluje tu lakonicky, tu jízlivě, později s otevřeným zhnusením. Pomiluj jako dílo vychází z tradice krvavých románů oblíbených v době, v které se odehrává, a oblíbených dosud. Fantaskní realitou vychýlenou ad absurdum prochází sotva dospělá žena, která klame tělem. Je drobná, vyhublá a invalidní, s alabastrovou tváří panenky, ale je zvyklá se rvát a svou vizuální křehkost využívá jako strategickou výhodu.
Karolína Půčková postupně hlasem ztvárňuje tuto dívku jako zhmotnělé životní stanovisko, s nímž se mohou ztotožnit ti, kteří rovněž ztrácejí jednu iluzi za druhou. Interpretka spolu s hrdinkou pátrá v nepřátelském městě Märischfurt po své přítelkyni, hladoví, ztrácí se v temnotách, kterými chodívá na lov děsivý Řezník. Naslouchá rozhovorům surových obyvatel města a snaží se přežít v takové verzi světa, kde byste se měli bát i jiných stvůr, než těch lidského původu. Lola však má strach i sama ze sebe. „Proměna bolí,“ podotýká a díky podání Karolíny Půčkové chápeme, že nejde o metaforické sdělení. Všechny ty detaily zaschlých zvratků či slamníků nasáklých strachem dívek jsou blátivého, mazlavého charakteru. Karolíně Půčkové věříme každé slovo, které provází stínem znechucení v hlase, při němž by zvíře nakrčilo čenich.
Lola je znechucená i sama sebou, když se ocitá v roli nevěstky, a jako dcera stále ožralého otce a matky, o níž se říkalo, že bývala kurva, se pokouší nalézt důstojnost. Slyšíme, že její vlastní tajemství je z těch, které budí hrůzu. Nejdříve to zjišťujeme náznakem, když popisuje ukousnutí chlouby zákazníka bordelu jako „neplechu“, později jsme čím dál víc jisti, že noha, kterou jí tupou pilkou uřízli, je na ní to nejméně zvláštní. Karolína Půčková nás zvukově provádí scénami sexu se zvířaty, choromyslné sebezničující vilnosti a popisy citů vzplanuvších k trýznitelům. Celá práce Pomiluj smrt jako by byla lázní chmur pro všechny, kdo si připadají ve svých nejtemnějších chvílích také jako nelidské zrůdy, které nikam nepatří a které nikdo nečeká, aby je měl rád takové, jakými jsou, bezpodmínečnou lásku viděli leda ve filmu a troufají si od života přát jedině to, aby po smrti nebyli zahrabáni jako psi bez cedule. Kdo je dost statečný, aby vyslechl Luisino martyrium, které Karolína Půčková jako vypravěčka chápe do písmene, může si její bažení po smrti vychutnat po libosti. A prosím vás, lidem, kterým z očí šlehá krutá bestie, nesahejte raději na hlavu, i když zrovna vypadají tak poslušně, tak krotce, a tolik k vašim službám.
