Arzenál výrazových prostředků tohoto herce je mnohokrát prokázaný a plně odpovídá potřebám Körnerova úsporného vyjadřovacího stylu, který nepřipouští jediné slovo navíc. Pro Igora Bareše jsou Körnerovy literární skvosty vysněnou látkou, kterou jako umělec uchopuje s hlubokou úctou, s níž o něm i hovoří na besedách s veřejností. Ve Střepinách v trávě převypráví subtilní i dramatická duševní hnutí brutálními dějinami zmítané hrdinky, kterou sledujeme, jak přichází o muže, domov, svobodu i dcerku. Körner staví své prózy pečlivě jako architekt a všechno v nich má přesný význam. Jediná hlavní postava je nazývána příjmením, Vláčilová, jako by v důsledku věznění, kdy se stala pouhým číslem, doslova ztratila své dobré jméno, a tím také i kontakt sama se sebou jako lidé po těžkých traumatech, kteří již nedovedou plakat. Bareš se s přehledem vyhýbá patosu a průřezem událostí i snových sekvencí provází hlasem poutníka, který vypráví o krajině, jíž minul a jejíž obrazy jej navždy poznamenaly.
Vláčilová po válce nachází svou dceru jako jedno z tisíců dětí, odebraných na převýchovu do německých rodin, jenže i křehký vztah matky a dcery je proměněný nevratně tak, jako všechno ostatní. Úpěnlivou bolest mateřského citu a opětovně vykořeněné dětské duše vykládá Bareš jako osudové tarotové karty. Ještě z dob degermanizace mají dosud čeští studenti zažitý předsudek o tvrdosti německého jazyka. Bareš boří tento mýtus a promlouvá něžnou němčinou ústy děvčátka k milovanému psíku, od nějž jediného se dočkalo bezpodmínečné lásky. Jako by všechny válečné hrůzy ztratily na výraznosti barev ve chvíli, kdy nasloucháme o smrti zbožňovaného štěněte. Barvy mají v Körnerových pracích silný symbolický náboj – Vláčilová sní o černých šatech, které nelze převléci, jako není možné sejmout z ramenou žal. Vyjádřit barevnost či absenci barev hlasem, ale dokonce přecházet plavně z minulosti do probíhajícího času a z tvrdé reality poválečných let do měkkosti snů i krutých nočních můr vyžaduje uměleckou zralost a hluboké porozumění.
Mezi přelévajícími se scénami znějí a tichnou klavírní tóny hudebních předělů tak, aby v nás mohl účinek Barešova přednesu dorůst. I hrdinčina dcera Klára, což znamená světlo, dorůstá v toku interpretových vět do věku dospívající mladé ženy, symbolicky se odívá do bílých šatů jako opak své matky a Igor Bareš jejím hlasem lakonicky poznamenává: „Na vdávání je moc chytrá.“ Klára zůstává nepochopená milující, leč citově vzdálenou matkou, přepíná mezi surově konkrétním tvrdým světem a snovým impresivním viděním ve chvílích, kdy sejme brýle, a jako mnoho mladých lidí s těžkým osudem, i pro ni se stane jediným východiskem uzavřenost a vzdor. S touto zpupností pobodá plnicím perem samozvaného otčíma, který se jí pokoušel zmocnit, a vypravěč spolu s autorem nás vedou popisem inkoustových skvrn a dívky potřísněné vilností k připomenutí dřívější sesterské scény skvrnami posetého kožíšku štěňátka. Jako by umění psát a mít své pero vždy po ruce jediné mohlo zachránit život jako v této pohnuté scéně. Zvláště pod stiskem doby, v níž rodiče nejsou skutečnými rodiči, mateřština je zakázaná a domov je vždy jen dočasný. Klára si nemůže být jista ničím – mění se její příjmení, vlast, rodiče, vidění i jazyk.
Vydavatelství Tebenas dává posluchačům prožít stále výmluvný archetypální příběh vztahů – rovnic, které nemají řešení. Barešovo uchopení hovoří k té části každého z nás, kteří jsme se někdy cítili naprosto ztracení tak, jako bychom nikdy k nikomu nepatřili. Celý prožitek korunuje závěrečná skladba od hudebníka Ravena.
