Sehrávají tak do jisté míry úlohu bajek, pro jejichž podání Bradbury zvolil takové vědecko-magicko-realistické „ilustrace“, které daly vyniknout jejich poslání v plném rozsahu a zároveň povýšily text na literárně imaginativní dílo.
Rámec vyprávění je zde velice jednoduchý, a přitom dává čtenáři či posluchači jasně na srozuměnou, jakého typu budou autorovy příběhy: vypravěč rámcového příběhu se setkává s mužem, jehož celé tělo pokrývají tetování. Detailní umělecká vyobrazení, která se dávají do pohybu, když se ilustrovaný muž pohrouží do spánku. Jednotlivé povídky pak demonstrují příběhy, jež se v těchto ilustracích odehrávají.
Česky vyšel tento soubor poprvé ve vydavatelství Plus v roce 2017 a na jeho překladu je podíleli Jarmila Emmerová, Jiří Hanuš, Petr Kotrle, Zdeněk Volný a Stanislav Švachouček. V témže překladu o dva roky později vyšla zásluhou Knihy Zlín i více než desetihodinová audiokniha opatřená (stejně jako knižní vydání) obálkou Milana Malíka.
V řadě s touž grafickou úpravou jde v nakladatelství Plus / Kniha Zlín již o čtvrtý audioknižně bradburyovský počin (pokud nepočítáme Strom duchů v podání Igora Orozoviče). Ilustrovanému muži tedy předcházely v tomto pořadí Marťanská kronika (četl Martin Siničák), 451 stupňů Fahrenheita (četli mj. Jaromír Meduna, Tereza Bebarová, Jan Hartl nebo Jiří Lábus) a Temný karneval (četli Martin Hruška a Miloslav Mejzlík). V téže edici se tedy vystřídalo nemálo interpretů, avšak při práci na audioknižní podobě Ilustrovaného muže sáhla režie opětovně po hlasu Jaromíra Meduny. A udělala dobře.
Medunův laskavý a smířlivý tón výborně ladí s atmosférou či apelem jednotlivých příběhů. Dokáže být sentimentální, naplněný steskem, umí vyvolat pocit vzdálenosti a odloučení (v místě i čase), nebo zahrát na humoristickou strunu. Pouze škoda, že při střihu zůstalo několik drobných nešvarů v podobě replik pronesených s takovou emocí, která nekoresponduje s následným přípodotkem; snad jako by nebyl čas se zastavit a zkusit to znovu.
O nosná hudební témata, která atmosféru knihy až překvapivě silně podporují, aniž by pod četbou jakkoli rušila, se opět postaral Dominik Renč. Ačkoli toto není úplně přesné: jde totiž v mnohých případech o tytéž hudební stopy, které byly použity (opakovaně) v dramatizaci 451 stupňů Fahrenheita, což může posluchače trochu zamrzet – anebo také zmást, jelikož je bude mít dokonale srostlé s poetikou úplně jiného příběhu. Připomeňme si jisté zklamání, když Jiří Horčička pro dramatizaci Hrabě Monte Christo v roce 1983 použil tytéž skladby Vladimíra Truce jako pro Vojnu a mír z roku 1978.
Co však musím ocenit, je práce se zvukovými efekty, které opět ani v nejmenším neruší (ani když jde o dlouhé plochy šumícího deště), naopak umocňují tísnivý, nepříjemný pocit, který pak čtenář o to více sdílí s hrdinou příběhu.
