Když Tympanum loňského roku přišlo s nahrávkou Tajemství Chimneys v interpretaci Petra Kubese, ještě nebylo zřejmé, že se tím začíná dlouhodobá spolupráce. Pravdou však je, že právě tato próza z dvacátých let minulého století poprvé čtenářům a posluchačům představuje postavu inspektora Battlea, který sice patří do poirotovského universa, ale který svým způsobem napravuje reputaci jinak spíše méně důvtipné policie, jak se jeví v jiných románech Agathy Christie.
Následně totéž vydavatelství přichází s nahrávkami dalších děl, která spojuje právě Battle – a nejen to, v audioknižní podobě je pojí také režie a zvuk Jiřího Pochvalovského a nový design audioknižních obálek od Natalie Oweyssi. Právě ony obálky, černobílé s bílým titulem v červeném poli, nás upozorní na to, že audioknihy jsou spolu nějak propojené. Což by i dávalo smysl, kdyby tímtéž designem nebyla nově opatřena i stará nahrávka Deseti malých černoušků v podání Vladimíra Čecha, nyní pod názvem A pak nezbyl žádný (zvuková nahrávka pochopitelně obsahuje původní titul), která s inspektorem Battlem nemá nic společného.
Po Tajemství Chimneys tedy přichází ještě téhož roku Záhada sedmi ciferníků, kterou sama autorka označila za volné pokračování jmenovaného románu. Ostatně se zde krom Battlea znovu setkáváme i s několika dalšími postavami včetně plukovníka Melrose. Oba příběhy v začátku nahrávky uvozuje tatáž magická, jakoby pohádkově lesní melodie hraná převážně na dechové a perkusivní nástroje, pouze pro účely příběhu o sedmi cifernících se některé instrumenty obmění a hrají o dost výše. A také obě nahrávky Kubes uvede tak, že jméno autorky kdovíproč přečte „Agáta Chrystý“.
Letos pak do třetice vychází Vždyť je to hračka. Dobré je, že Tympanum pro účel audioknižního vydání vychází z překladu Gity Zbavitelové, nikoli Jana Zábrany, který svého času překládal kratší americkou verzi, kde se stěžejní stará dáma ve vlaku nejmenuje Pinkertonová, ale Fullertonová. Přísně vzato však nejde o v pořadí třetí knihu z battleovsé řady, nýbrž čtvrtou, jelikož jí předchází Karty na stole z roku 1936, případ, který ovšem vyšetřuje Hercule Poirot a kde se potkáváme mimo jiné i s plukovníkem Racem, jejž známe zase z jiných románů.
Ve vyprávění Vždyť je to hračka se policista Luke Fitzwilliam vrací z Dálného východu do rodné Anglie a ve vlaku jej spolucestující seznámí s pěknou řádkou vražd v městečku, kde žije. Poté, co si Luke přečte oznámení o úmrtí své někdejší spolucestující a zároveň touto dámou správně odhadnuté poslední oběti, pouští se do pátrání. Tento příběh uvozuje trochu jiný magický hudební motiv než předchozí dva audioknižní tituly a Petr Kubes poprvé přečte autorčino jméno s „K“ a nikoli „Ch“.
Bohužel se interpretace ani tentokrát nezbavila jisté dýchavičnosti. Ve všech třech nahrávkách slyšíme velmi frekventované, prudké nádechy ústy a leckdy i dodatečné výdechy nosem na konci některých slov nebo vět. Pravdou také je, že Kubes často zůstává v nižších polohách, kde jeho hlas získává ne úplně příjemnou barvu, která navíc ve zvukově slabších reprodukčních zařízeních zní poněkud plechově. O dost příjemnější je jeho hlasový projev ve středních polohách, které ale používá častěji pro repliky postav.
Jinak je samozřejmě znát, že má Kubes s audioknižní interpretací (i z hlediska žánrů) bohatou zkušenost. Navíc zde se v případě děl Agathy Christie pod vedením režiséra a zároveň mistra zvuku Jiřího Pochvalovského zdatně vypořádává s velkým množstvím rozličných postav a jejich charakterů – způsobem, který činí romány včetně košatých dialogů posluchačsky velmi přehlednými.
