Brahms, Bernstein, Mozart, Ravel a další staří mistři jsou spolu s whiskey jedinými přáteli Roberta Nevilla po epidemii, která učinila z veškeré populace nemrtvé. Neville hlasem Jana Dolanského promlouvá k sobě a k mlčenlivému světu kolem sebe v rostoucím šílenství. V jednu chvíli okřikuje sklenici, kterou jako mnohými mrštil proti zbytečně otapetované zdi: „Tak ty se nerozbiješ?!!“ Režisér Hynek Pekárek je mistrem svého oboru a s jistotou přiměl Jana Dolanského uvěřitelně vložit pathos do věty: „Bez nářku se halím do mlčenlivého pláště,“ nenávidět svou sklenici a zbytečné tapety a zalykat se whiskou. Robert Neville trpí syndromem, jaký prožívali přeživší holocaustu, kteří se necítili hodni života, a žije životem někoho, kdo se cítí být naživu omylem.
Pouhých šest hodin čtyřicet tři minut nahrávky Já, legenda není snadné strávit. Robert Neville na vlastní kůži poznává, že Bram Stoker, autor Draculy, lhal a ve svém díle napsal pro realitu nepoužitelnou fikci. Neville se takřka nietzscheovsky pokouší rozbít staletí pověr, aby přežil, aniž by si byl smyslem a směrem svého života jist. Při zvlášť tíživých dějových akcentech vsadí režie mezi věty Jana Dolanského spolu s děsivým tichem jen několik klavírních tónů, k nimž později přidává smyčce a ještě později struny, a to přesně tak, jak se příběh stupňuje, zhutňuje a posouvá ve smyčce kolem hrdinova krku k jeho konci.
Jan Dolanský zní, jako by ho přemáhalo dojetí, když Neville promlouvá sám k sobě ve chvíli, kdy je připoután citem k přeživšímu poslednímu toulavému zraněnému zvířeti. Citlivější povahy má Dolanský krutý potenciál v této fázi rozplakat. Lidé nabádající ke spasení řvou Dolanského projevem surově jako zvířata, zatímco pes mlčel hlasem člověka. V posluchači se krve nedořezá, když Dolanský skřehotá hlasem nemrtvé ženy a volá Nevilla jménem. Okolnosti a dopad setkání Nevilla s opálenou Ruth pak už je vyloženě traumatickou zkušeností. Pro všechny, kdo znají Já, legenda jen jako příběh o hledání vakcíny, jak vyzněl z filmového zpracování z roku 2007 s Willem Smithem v titulní roli, nechceme nic prozrazovat. Zmiňme jen strach těch, kteří prožli příliš zklamání, když se setkají s někým, o kom léta snili: a to strach z toho, že to dopadne dobře. A také vyprahlost, která člověka nutí k surovosti k lidem, které má za spřízněnou duši.
Celý text je něčím víc než postapokalyptickým upírským fantasy, jaké považujeme běžně za lehčí literaturu. Jde o brutální píseň a volání po otázkách, co to znamená být člověkem v situaci, kdy osud stíná životy těch, kteří se chovali čestně, i těch bezectných, rovnou měrou. S Janem Dolanským prožijeme opsání kruhu a převrácení všech původních hodnot, jaké nastává při tragédii rvoucí člověka z kořenů. Zmíněná epizoda se psem, hledáním vakcíny a lásky dává v tomto pojetí naslouchat o smyslu života, jehož podstatou je blízkost a s ní touha přežít za každou cenu. Celek zanechává dojem jako z díla Výkřik Edvarda Muncha. Režisér Hynek Pekárek v nahrávce zdárně vedl Dolanského expresivní cestou, která je pro hororový žánr naprosto přiléhavá.