Vůbec poprvé vydává Jan Melvil Publishing titul ze své edice H!story ve zvuku. Ač se k poslechu hodí ze všech knižně vydaných nejvíce, nutno přiznat, že Eyalův text zdaleka nedosahuje kvalit, poutavosti a informační hutnosti (a výsledného dopadu na čtenáře) jako práce Jareda Diamonda (Rozvrat a Svět, který skončil včera). Porovnávání to není zcela košer, neboť zatímco Diamondův výstup můžeme definovat jako výsostně vědeckou monografii (byť dostatečně čtivě napsanou), Nadav Eyal v sobě nezapře své povolání – stylistika, stejně však i struktura knihy, hypotézy a závěry, s nimiž pracuje a k nimž dochází, fungují „jen” coby dobrá žurnalistika.
Začneme-li neduhy, dost možná ale jen potenciálními, doplácí Vzpoura proti globalizaci na přílišné rozkročení tématu. To, co by mohlo být výhodou, tedy že se Eyal snaží rozkrýt vazby globalizace na všechna možná odvětví, společenské proudy i problémy, se ve chvíli, pokud už nejste vyloženě nováčkem (například jste od Melvila slyšeli Faktomluvu), stává recyklací již řečeného. Text má mnohdy zpomalující pasáže: příběhy, které sice probírané jevy ukazují skrze konkrétní situace/lidi, ale které bychom snadno mohli brát jen jako účelově vybrané případové studie, u nichž schází jakákoliv metodika i důvod, proč se autor právě je rozhodl vyprávět a zdůraznit. Ve druhé linii má retardační účinek i přílišná snaha zasadit aktuální trend do nějakých historických souvislostí – vazby Eyal také neodůvodňuje, jen si něco vybírá.
V těchto problémech se vyjevuje Eyalův profesní původ: s upřímnou snahou nás vede k popisu problémů a hodlá predikovat vývoj, chce být u toho čtivý a poutavý, v neposlední řadě oslovovat především ty, kteří dost možná doposud stáli zcela mimo podobná témata a knihy. Pokud ale máte potřeby jiné, očekávání vycházejí více z knih právě typu Rozvrat nebo Faktomluva, pak si budete asi nejedenkrát přát, aby se interpret rozhodl zrychlit či některé pasáže přímo přeskočit.
Když už je řeč o interpretovi, Jan Melvil Publishing po spolupráci na Bulbem záchranářem znovu dal slovo Aleši Slaninovi, na poli trhu s audioknihami stále ještě (bez pejorativ) nováčkovi. Slaninova interpretace jde v souladu se stylem Nadava Eyala – komunikuje s námi jakožto s posluchači, kteří se chtějí něco (zcela) nového dozvědět, být vedeni a malinko emočně manipulováni. Jeho přednes má lehkost i naléhavost a hlavně spád, což ve výsledku napomáhá k přečkání těch částí textů, které účinek knihy spíše retardují. Jak je u „Melvilů” zvykem, s hudebním podkresem se zachází velmi střídmě, přičemž nálada vsuvek je spíše tísnivá, nežli otevřena naději, k níž Eyalův text ve finále kráčí.
