Její autor, Američan Donald Edwin Westlake (1933-2008), byl mužem osmnácti pseudonymů, zhruba stovky knih a několika tvůrčích tváří (jeho tvorba je rozkročena od detektivek a thrillerů přes sci-fi až po literaturu faktu). Jeho nepřehlédnutelné dílo nabídl v českých překladech i cenzurovaný knižní trh v době tvrdé normalizace. Již v roce 1977 vyšel v geniálním překladu Radoslava Nenadála v našich končinách nejpopulárnější Westlakeův román Jak nevyloupit banku, který se dočkal několika reedic a loni i pěkného audioknižního zpracování s výtečným Kamilem Halbichem. O sedm let později přeložil týž mistr řemesla i první ze série komických thrillerů s dvojicí věčných smolařů a zapálených kriminálníků Dortmunderem a Kelpem, která vyšla v roce 1984 pod názvem Jak neuloupit smaragd a jejíž obliba si u českého čtenáře s předchozím románem nezadala, patrně i protože se do vysílání socialistické televize dostala její skvělá filmová verze Ukradený diamant s populárním Robertem Redfordem v hlavní roli.
Když se v Africe rozdělí bývalá nejmenovaná britská kolonie na dvě země, Akinzi a Talabwo, připadne kultovní Balabomoský smaragd, jehož význam lze srovnat třeba s našimi korunovačními klenoty, první jmenované, s čímž se ta druhá nehodlá smířit. Talabwoský delegát u OSN je ochoten zaplatit nemalou částku tomu, kdo tento vzácný klenot uloupí z panafrické výstavy, která právě probíhá v New Yorku. A natrefí, ke své smůle, avšak k nemalé radosti dobře se bavícího čtenáře, na partu kolem Dortmundera, kterého právě pustili z vězení, a Kelpa, kterému příroda nadělila pramálo inteligence i na poměry drobných zlodějíčků. Z této expozice vyplyne neuvěřitelná plejáda komických situací a gagů, kdy je kvůli diamantu potřeba vloupat se nejen do muzea, ale také třeba do banky, na policejní stanici nebo na přísně střeženou psychiatrickou kliniku.
Velice svižný román je založen na slovní i situační komice a nejvyšší čtenářské zážitky přináší tam, kde je bezelstná předvídatelnost konfrontována s nápaditým zvratem. Zápletka je na první pohled snad až příliš jednoduchá, avšak zároveň je dovedena k absolutní dokonalosti jako ilustrace základní poučky murphologie „když se něco může pokazit, taky se to pokazí“. Westlake tak činí s bravurou, jakou jsme zvyklí vídat třeba u Johna Dicksona Carra nebo u některých Westlakeových současníků a v jistém smyslu literárních příbuzných – Lawrence Blocha či Petera Loveseyho. A právě gejzíry nápadů a vytříbený smysl pro paradox a absurditu se nesou celou dortmunderovskou sérií, která v českých překladech pokračuje ještě čtyřmi romány (např. Ukradená banka nebo Pozdvižení v klášteře), ale která v originále čítá na dvacet příběhů.
Westlakeovy prózy fungují samy za sebe, a to obzvlášť, pokud mají štěstí na překladatele (dortmunderovskou sérii po Nenadálovi převzal výtečný Pavel Medek). Je proto až neuvěřitelné, kam dokázal text posunout David Novotný, který se v režii Pavla Kadlece ujal interpretace. Málokterý herec dokáže svůj projev natolik pozměnit a uzpůsobit předloze jako on: vzpomeňme věcnost Krve na sněhu Jo Nesbøa, nekomplikovanost v Remarqueově románu Nebe nezná vyvolených nebo nonšalantní nadsázku Burgessova Mechanického pomeranče. Tentokrát pojal příběh jako lehce exaltované, místy až ztřeštěné, avšak intonačně vypointované vyprávění, které výtečně funguje, dokáže skvěle udržet posluchačovu pozornost a také zdůraznit motivy, které z románu dělají lahůdku mezi oddychovou literaturou.
Jak je u Tympana obvyklé, dostaneme nahrávku s perfektním zvukem, příhodnými hudebními předěly Maria Buzziho a – dovolil bych si přát – snad i s příslibem pokračování dortmunderovské série ve zvukové podobě.
