Isaac Asimov, americký autor ruského původu, spatřoval v umělé inteligenci i nezřízené robotizaci mnohá úskalí. Ve své povídkové knize Já, robot z roku 1950 rozpracoval téma robotů a jejich uplatnění ve světě budoucnosti – od prvních nešikovných pokusů o stroje, jež mají odpověď na všechno, přes elektronické přátele na hraní až po nezbytné pomocníky při těžbě a další práci ve vesmíru.
Fascinující však na tomto Asimovově díle je nejen to, že stanovil tři zákony robotiky – přičemž uvažoval nad tím, co by se muselo nevyhnutelně podniknout, aby roboti nepředstavovali okamžitou hrozbu –, ale také že tyto zákony rovnou podrobil kritice. Nacházel ve svých povídkách krajní situace, na nichž demonstroval, že ani tyto tři zákony nejsou samospásné. Jinak řečeno, Asimov byl autorem, který svůj svět a problematiku robotiky domýšlel tak do důsledku, až to dodnes může budit údiv.
Když se vydavatelství OneHotBook pustilo do přípravných prací na natáčení audioknižního vydání Já, robot, bylo potřeba vzít v úvahu obsazení. Jednotlivé povídky jsou prokládány úryvky z interview se zasloužilou a svým způsobem již cynickou vědkyní, doktorkou Susan Calvinovou, která pamatuje neumělé počátky robotiky (stále poněkud za hranicí možností dnešní technologie). Tyto části interview nahrávají tomu, aby bylo dílo pojato jako vícehlasá četba. A tak se také stalo. Vypravěčem, který popisuje své setkání s doktorkou Calvinovou, se pro tuto příležitost stal Ondřej Rychlý.
Patřičný tón, skepsi i do jisté míry nihilismus doktorce pak vtiskla Jana Stryková. Stalo se tak v případě četby povídek, které se týkají leckdy dramatických událostí přímo v USR, ústředí robotického vývoje a výroby. Otázkou pouze zůstává, proč nedostala Stryková příležitost číst své odpovědi i v pasážích rozhovoru s Rychlým. Výsledný dojem z audioknihy by tím byl ještě komplexnější. Martin Myšička se svým citlivým způsobem postaral o interpretaci okouzlující a do značné míry strhující povídky o domácím robotovi na hraní, robotovi, který měl rád pohádky, ale v matce holčičky budil neklid. Tento příběh je v kombinaci s Myšičkovou interpretací nejspíš vrcholem posluchačského zážitku v rámci celé audioknihy.
Epizody, které se týkají opakovaně se vracející dvojice postav Gregoryho Powella a Michaela Donovana, měl po interpretační stránce na starosti Jan Vondráček. V jeho podání uslyšíme situace, kdy se dvojice hrdinů potýká s nefunkčními – případně jen zdánlivě nefunkčními – roboty. Stroji, které se ocitly v mezní, nebo jen z hlediska zákonů robotiky sporné situaci. Díky Vondráčkově interpretaci, která bere v potaz charakter obou hrdinů a dává charakter i ne vždy dobře sloužící umělé inteligenci, se velmi živě střetneme s jednotlivými úskalími praktického využití (nejen) pracovních robotů.
Pocit, že se nacházíme na místě a jsme svědky toho, jak s hrdiny rozmlouvají stroje, podporují vhodně zvolené zvukové efekty, díky nimž je orientace mezi živými postavami a umělou inteligencí (v prvních fázích robotického průmyslu) krásně přehledná. Výtku si zaslouží pouze jeden případ, kdy použitý efekt nezohlednil, že doprostřed robotické promluvy byla vložena věta vypravěče.
Z celkového hlediska lze říct, že tato necelých deset hodin trvající nahrávka v režii Víta Maloty zaručuje velice podmanivý poslech. Poslech příběhů, které od začátku představují svět zvláštně kouzelný, jakkoli (mnohdy) nebezpečnější, než je ten dnešní. Jde o zážitek, který tu a tam dopřává posluchači pocit, že lidstvo šlo cestou (možná i díky těmto povídkám) o něco rozumnější, než autor předjímal.
