Právě podmanivý témbr Pavla Rímského dodává vyprávění Jaroslava Javorského na autenticitě a také uvěřitelnosti, přestože se takřka každou kapitolu na konci repetetivně vrací k citátu postavy ze seriálu Nemusí to být vždy kaviár znějící: „Až budu jednou tohle vyprávět v mém klubu, tak mi snad nikdo nebude věřit…“
Příběh vězně svědomí není černobílý a není jen o statečnosti toho, kdo nese svůj osud na třináct let odsouzeného za vyzvědačství. Autor si sám sahá do svědomí a otevřeně hovoří o tom, jak se zpronevěřil vlastnímu přesvědčení poté, co jej státní moc vydírala. V pohnutí projevu Pavla Rímského slyšíme pocity člověka, který se cítí morálně zlomen a stydí se sám na sebe pohlédnout do zrcadla.
Most špionů aneb má cesta z pekla ke svobodě je ale především vězeňským martyriem. S protagonistou v doprovodu hlasu Pavla Rímského prožijeme takřka devět let a strávíme s ním doby rozum ubíjející práce mimo jiné na mačkárně, kde navlékal skleněné perly, zoufalství, s nímž čekal na dopisy od matky, ponížení dní, strávených na samotce bez možnosti se umýt, i strádání při opakovaných hladovkách. Retrospektivní román je příležitostí setkat se s množstvím příkladů vězeňského žargonu. Například posílat koně, neboli koňovat, tedy posílat si z cely do cely předměty či vzkazy, se ve věznicích používá dodnes. Sondou do dřívějších časů, které by se už nikdy neměly opakovat, je však například výraz stopětkař, tedy člověk, který byl odsouzen za vyzvědačství dle paragrafu sto pět, a trestní sazba se pohybovala od deseti do patnácti let, vzácností nebyla ani odsouzení k smrti. Jak mohl vypravěč sám srovnat, bylo to stejně tolik jako za brutálně spáchanou vraždu.
V románu jsou zastoupeny prvky intertextuality, a tak si můžeme vychutnat přednes Pavla Rímského, když čte výňatky z Labutích písní Ivana Martina Jirouse. S ním se právě Jaroslav Javorský za svého věznění ve Valdických Kartouzích velmi sblížil. Slyšíme i o bažení po literatuře, kterou vězni dostávali k zapůjčení na kilogramy na celu. Ta literární díla, která označil za dobrá právě Jirous, se pak půjčovala mezi vězni za úplatu v podobě tabáku nebo čaje a knihu bylo nutné přelouskat přes noc pomocí složitého odrážení paprsku světla. Za mnohé hovoří, že jednou z těchto žhavých kousků byla kniha Král krysa Jamese Clavella z roku 1962. I to Most špionů staví do řady zásadních děl o životě v nesvobodě, jako je klasický Jeden den Ivana Děnisoviče či Peckovy Motáky nezvěstnému. Autor však nechává zaznít i své vlastní verše.
Pavel Rímský dává propuknout svému temperamentu ve chvílích rozhořčení nad nespravedlností, zpomaluje tok vět při popisu stesku po volnosti („dát tak ruce do kapes, … obejmout ženu, pohladit psa..!“), hovoří obhroublým hlasem dozorců či hladově popisuje čichové faty morgány vězně držícího patnáct dní hladovku na samotce. Při četbě zaslechneme šustění stránek, které herec otáčí, a s ním procházíme celou kalvárií přes celých protrpěných devět let a nakonec i přes most špionů, který přešel při výměně agentů v roce 1986, až ke stolu pisatele, který se s váhavostí pustil do psaní v době covidových omezení, aby nic nebylo zapomenuto. „A aby se znovu neříkalo, že se to vůbec nestalo.“ Hudební doprovod je složen ze škály skladeb Jiřího Stivína.
