Honza by moc rád také nějakého psa měl, ale rodiče mu ho nechtějí dovolit. Pořád mu předhazují, že oni se o zvíře starat nebudou – dospělácké důvody jsou logické, maminka musí vedle práce a starosti o domácnost dávat pozor i na babičku s Alzheimerem a táta je věčně na služebních cestách. Honza ale ví, že jejich pomoc nepotřebuje, vždyť to nic není, mít psa. A bude to jeho pes, ne mámy a táty. Vymyslí tedy projekt, jehož cíl je jasný: přesvědčit rodiče, aby mu pořídili štěně.
Na první pohled není zápletka příběhu příliš komplikovaná, ale Lucie Hlavinková s ní zcela oprávněně vyhrála literární soutěž Albatrosu. Text je totiž bez přehánění mnohovrstvý a zaujme širokou skupinu čtenářů.
Nejprve se podívejme na knihu Projekt pes (ten můj) dětskýma očima. Děj je předkládán z pohledu devítiletého chlapce, který se už přece jen ve světě orientuje, přirozeně používá některá cizí slova, pracuje s moderními technologiemi, problémy starších si ze své perspektivy sice uvědomuje, ale oproti dospělým je nedramatizuje a s určitou naivitou nejprve věří, že se všechno vyřeší. Používá hovorovou nespisovnou češtinu, a protože se mu vynalézavé kroky projektu většinou obrátí do bizardních a velmi humorných situací, je zaručeno, že se u toho cílová skupina pobaví.
Dospělí si naopak ve vyprávění užijí věrohodné rodičovské postoje a povely a dost možná si vzpomenou i na své děti. Zároveň ocení nevtíravou a názornou edukaci, která jednoduše říká, že mít psa prostě není jen tak a můžou si společně s podobně žadonícími potomky rozebrat, jestli se na pořízení zvířete všichni cítí, nebo ne. A pokud mají tu smutnou zkušenost s Alzheimerem u svých blízkých, jistě si řeknou: ano, přesně takhle to vypadá u nás doma.
Je ovšem možné, že děti nechtějí mít domácího mazlíčka a ani starší jim nejsou nakloněni. Pro ty funguje příběh jako veselá uvěřitelná ukázka toho, jak ti zavilí milovníci psů dokážou být praštěně infantilní. A konečně i ti upištění ňuňající jedinci se společně s předlohou mohou zasmát i sami sobě.
Pouze zdánlivě jednoduchá předloha vybízí nakladatele, aby oslovil zkušený audioknižní tým, který by tak těžce interpretovatelný text dokázal důstojně převést do zvukové podoby. Albatros si tyto okolnosti uvědomil a přizval ke spolupráci schopnou režisérku Jindřišku Novákovou a její kolegy z AudioStory. Ti se obrátili na jednoho z nejpovolanějších herců, držitele rozhlasové Thálie Petra Lněničku.
Ten se na natáčení audioknihy Projekt pes (ten můj) pečlivě připravil a předloze dal vše, co jí právem náleží. Honzík v jeho podání je naprosto uvěřitelný rozpustilý a chytrý kluk, který psy zkrátka zbožňuje. S láskou se rozněžňuje nad chlupáči, s urputnou vervou a odhodláním vymýšlí jednotlivé kroky projektu, dramaticky komentuje vypjaté momenty, ironicky popisuje nezdary, autenticky se bojí. Jak příběh plyne dál, prožívá krizi, stává se rozmrzelým a nabručeným a dokonce vážným. Tato prohlubující se proměna hlavního hrdiny je pro předlohu klíčová a je jen dobře, že na ni ve studiu dávala režie pozor, aby se vyprávění nezvrhlo v patetismus a parodii. Ostatní postavy Lněnička nijak hlasově nerozlišuje, děj je sám o sobě zábavný, takže by změny modulace knihu zesměšnily. Pro přednes je důležitý hlavně obsah a odlišný rytmus řeči dospělých a dětí. Pouze babička mluví rozvážněji a staře.
Záležet si dala realizace i na hudební stránce audioknihy Projekt pes (ten můj). Skladby, fungující coby interpunkce za jednotlivými scénami, jsou zpočátku rozpustilé, jakmile se vyprávění stane vážnějším, i ony zpomalí. Dramatické chvíle podtrhují i odpovídající napínavé podkresy s bicími nástroji. A co by to bylo za titul o psech, kdyby se v ruchové stopě neozval nějaký ten pobíhající bafík. Snad se od Albatrosu dočkáme ve stejném složení i dalších dílů série!
