V tom má co říct nejen dětem, ale i jejich rodičům, kterým – mimo jiné – může pootevřít dvířka do světa jejich ratolestí, a tím pomoci překlenout bariéry, neboť ve světě nebývale rychle se vyvíjejících a měnících se technologií se často ztrácí mezigenerační pochopení.
Příběh samotný je poutavým, často vtipným a pestře imaginativním vyprávěním s jasným poselstvím. Jeho didaktický charakter ovšem nijak neubíjí zábavnost, s jakou se Haně Roguljič podařilo knihu napsat (na obálce uvedené jméno druhé z autorek – Andrea Tachezy – patří ilustrátorce knihy, s jejíž prací se posluchači audiálního zpracování setkají jen v podobě ilustrovaného coveru nahrávky). Jono a Kíš je vyprávění o dvou sourozencích. Děj začíná ve chvíli, kdy otec odváží matku do porodnice a děti nechává doma, alespoň do doby, než přijede jejich teta, toho času zaseklá na cestě vinou nespolehlivosti veřejné dopravy. Jonovi se hlídání mladší sestry Kíš poněkud nedaří, a tak hledá pomoc tam, kde vždycky – na internetu. Tentokrát se mu ovšem jeho zvyk poněkud vymstí, a to, když postupně jeho i sestru počítač doslova vsákne a přenese do virtuální reality, která se zdá být zprvu naprosto dokonalá, svobodná a úžasná, její nástrahy a nebezpečí na sebe však nenechají dlouho čekat. A co teprve, když se sem nechá vtáhnout i jejich otec, který se vydal děti hledat.
Knihu Jono a Kíš vydalo v roce 2021 nakladatelství Větrné mlýny, které ji letos také připravilo coby audioknihu v režii Roberta Sedláčka a v interpretaci Jiřího Vyorálka. Jeho projev je nejen zábavný, ale také nesmírně živý a hrající emocemi. Vyorálek výborně přeskakuje od naznačení k ryzí explozi zvědavosti nebo úžasu, ironii, pobavení či strachu. Jeho interpretace ladí se způsobem, jakým je kniha vyprávěna i v tom, že interpret sice nezastírá vlastní dospělost, ale zároveň působí jako někdo, kdo více rozumí světů dětí a dospívajících než světu dospělých, byť se dobře orientuje i ve druhém zmíněném. Právě tak hlas vypravěče pojala autorka, a právě v tomto duchu se ho herec ujal, s naprostým pochopením jejího záměru, což ve výsledku funguje skutečně autenticky.
Emoce ovšem Vyorálek nepřehrává, ale dovádí je na samou hranici přirozenosti, což dodává výsledku na atraktivitě nejen pro dětské, ale i pro dospělé posluchače. Jinými slovy, Vyorálek s režisérem Sedláčkem si s audiálním pojetím opravdu vyhráli a výsledná pětihodinová nahrávka nebude posluchače nudit ani chviličku. Vyorálek totiž vyznívá skvěle jako svět objevující a zároveň chytrolínský vypravěč v erformě, stejně tak s jistotou proplouvá dialogy dětských protagonistů, jejich rodičů nebo promluvami personifikovaného internetu a dalších virtuálních postav. Za zmínku stojí i hercova práce s tempem vyprávění – to totiž přizpůsobuje bezmála každé větě tak, jak se jemněji nebo významněji posouvá a přelévá dynamika jednotlivých scén i celého příběhu.
Celkově výborně udělané audioknize, v níž Vyorálek přímo exceluje, lze vytknout jediná drobná chybička, a to ta, že na jednom místě postprodukce neuhlídala zvuk šustění stránek. Jde však o chybu drobnou a zcela výjimečnou, pro mnohé nejspíš i snadno přeslechnutelnou. Ani tak ovšem do profesionální nahrávky takové neduhy nepatří.
Podkresová a předělová hudba Michala Rataje je velice příjemným a nerušivým doplňkem, který zcela plní svůj účel audioknihu ještě o něco více oživit, ale přitom na sebe nestrhávat příliš pozornosti. Nelze jí upřít podmanivou atmosféru, přičemž nálada a celková estetika zvolené hudby nenápadně (avšak o to lépe) dokresluje jednotlivé části, v nichž se ozývá.
