Řeč je o zvukových dramatizacích, do kterých se před nedávnem vrhla nejen Audiotéka v rámci své programové řady Superprodukce, ale i s Českým rozhlasem spřízněné vydavatelství Radioservis To donedávna výhradně přejímalo literárně-dramatické pořady z produkce rozhlasu, nyní ale přichází již s několikátým vlastním počinem.
Pro příznivce rozhlasových her je radost, když se na audioknižním trhu objeví nerozhlasová, navíc ještě původní česká hra. Po dvou historických detektivkách Vlastimila Vondrušky spatřila v listopadu 2022 světlo světa groteska Martina Johanny Jsem tu omylem. Zvukových komedií je jako šafránu, těšení se na novinku ještě umocňovala skutečnost, že režie se ujal zkušený Jan Jiráň. Rovněž avizované obsazení (Lábus, Čtvrtníček, Černá, Táborský, Hádek, Navrátil, Vávra, Šteindler), vzbuzovalo nemalé očekávání. Bohužel to se ale zcela nenaplnilo.
Mladý, ale velmi ambiciózní autor, který na sebe audioknižně poprvé upozornil fantaskní povídkou Každý ve svém, nyní přišel s groteskou z vězeňského prostředí a politického zákulisí Jsem tu omylem. Je třeba ocenit neotřelý nápad umístit do jedné cely dlouholetého vězně, mladého novináře, státníka a prostitutku, stejně snahu o neprvoplánovitý humor za každou cenu. Ale to je tak vše, co jde na textu pochválit. Přes slovní balast, moralizování, filosofování, knižní jazyk dialogů (kdo dneska používá slova jako jářku a jež?), postrádá komedie vtip, šmrnc, jiskření. Těžko říct, čím to je, ale snad by kámen úrazu mohl být v tom, že autor je zároveň textař. Ti se někdy rádi uchylují k vzletnosti, slovní ekvilibristice, kdy se mnoha slovy snaží mnoho říct, ale nakonec vlastně neřeknou téměř nic. Takový pocit měl autor recenze při poslechu jen hodinové nahrávky, která se ale nekonečně táhla.
Určitá topornost je pak chtě nechtě znát i na výkonech takových hvězd komiky, jakými bezesporu jsou Jiří Lábus a Petr Čtvrtníček. Lábus hraje nezvykle umírněně, Čtvrtníčkovy repliky jakoby mu nešly do pusy, ale jestli tu někdo opravdu trpí knižním slohem, tak je to Kryštof Hádek deklamující repliky tak toporně, až by si člověk řekl, že je snad před mikrofonem prvně. Nutno dodat, že to není vinou režie, ani herců, ti se snaží, jak mohou. Třeba Dana Černá v roli prostitutky a Miroslav Táborský jako ředitel věznice předvádějí přes klopotnost textu neuvěřitelně přesvědčivé a jiskrné výkony.
Autor těchto řádek nejednou režiséra plísnil za přílišnou popisnost a nadužívání hudby, v tomto případě ale naopak chválí. Hudba, navozující grotesknost, je používána v rozumné míře, zejména ve chvílích, kdy dochází k nějaké akci. Zvukové efekty jsou natolik výmluvné, že není třeba popisnosti typu "dalo se do deště", když je slyšet patřičný zvukový efekt padajících kapek vody. Nic takového tu tentokrát nenajdeme, což zvukovému plánu hry velice prospívá. Text recenze by neměl určitě autora odradit od dalšího psaní, jenom by si podobný projekt příště zasluhoval dohled dramaturga. A také psaní lehkým perem, jak se říká.
