S hodnocením knih jako je Kam se poděl můj sýr? od Spencera Johnsona se to má tak: můžete ji stokrát zkritizovat pro její anti-literární kvality, obvinit z vykrádání myšlenek jiných nebo mlácení prázdné slámy, kdy ústřední myšlenka zformulovaná do souvětí de facto zastane za těch sto a více stran. To vše můžete. Dokonce se jí i cynicky vysmát, protože se snaží lidem měnit životy a nabádat je k tomu, aby se vypořádali s těžkými úděly, a to navíc prostřednictvím příběhu s myšičkami. Pokud ale existuje třeba jen několik čtenářů a posluchačů, kterým skutečně pomůže, buďme za ni rádi. Cynici ať si dál vymýšlejí uštěpačné komentáře, autor ať si klidně za peníze z prodeje koupí dovolenou na Havaji. Podstatné je, že někdo se má díky otázce „kam se poděl můj sýr?“ lépe.
Jenže jaká by to byla recenze, když by se takhle vyvlekla z nějakého hodnocení? Kam se poděl můj sýr? se dobře prodává a hodně čte. Jak už jsem psal, text to není dlouhý – poslechnete si jej při cestě do a z práce či školy. Není ani nijak náročný, myšlenka je vlastně jedna a táž, jen se podává pěkně pozvolna a pak párkrát zopakuje (úmyslně ji zde nevyzrazuji). Autor si navíc vypomáhá smyšleným příběhem o myších, nemusí nic podkládat empirickými výzkumy, žádné studie nečekejte, tohle je zkrátka „bajka“ a myši se v ní v bludišti honí za sýrem, ale umějí také psát moc chytré citáty na stěny, které míjejí.
Kam se poděl můj sýr? je nejen hezky jednoduše napsaná, ale Martin Zahálka ji ještě hezčeji vypráví (domyslete si, prosím, špetku sarkasmu). Všichni jsme jakoby myšky – trošku hloupé, ale i zvídavé, jsme v nesnázích či složité situaci (proč bychom jinak po téhle knize sáhli?) a všichni chceme nakopnout ke změně, nebo alespoň uchlácholit, že změna je možná. Jak Johnson, tak Zahálka ví, jak na nás. Vpouští průběžně do vyprávění emoce, nadšení, obavy, úleky i strachy, aby na konci tunelu bylo možné vidět světlo. Vysvobození, poznání, něco jako prozření. Nepotřebují k tomu nějakou východní duchovní nauku, plno bohů, ani příklady ze životů jiných lidí. Stačí jim pár hlodavců. V tom je síla knihy, ale současně o důvod víc, proč může leckdo neustát ani tu hodinu a půl poslechu.
Ano, i tohle je totiž kniha, která sice má posunout člověka k svobodnému rozhodnutí a pohybu, ke změně, ale v leckterých pasážích z něj de facto dělá ovladatelný pasivní objekt, s nímž se navíc musí hovořit jednoduše, pomocí příběhů a ideálně prostřednictvím zvířecích hrdinů, aby si to nevzal až moc osobně. A aby to mohl číst víc jako univerzální poselství.
A tak někdo takovou (audio)knihu bude chválit a děkovat za ni, jiný bude – i díky vpravdě „pohádkovému“ přednesu Martina Zahálky – vnitřně cítit každou minutu s ní strávenou. A bude jej to bolet. Nebo přinejmenším otravovat.
Do které z těchto dvou skupin patříte?
Že jste ještě knihu neposlouchali? Měli byste. Může vám změnit život.
Opravdu byste měli…?
