To z Šípových textů sestavilo, a ještě na předvánoční trh uvedlo knihu Karneval paměťových buněk. Letos v únoru vyšla i jako audiokniha v autorské interpretaci.
O čtenářích, resp. posluchačích, či přesněji řečeno o zákaznících, kteří si novinku s výraznou obálkou Jiřího Slívy koupí, neměl vydavatel pochybnosti. Rekrutují se z oné velké skupiny diváků, kteří týden co týden sledují úspěšnou televizní Všechnopárty. V něm se Karel Šíp představuje v roli, která mu svědčí – vedle jeho snah hudebních, textařských či hereckých je právě ta moderátorská nejpřirozenější a diváci to náležitě oceňují. Šíp přesně odhadl, co je pro formát televizní talkshow vhodné a nezatěžuje diváky žádnými překvapivými prvky, v rozhovorech s hosty se zbytečně nepouští do hloubky, občas prohodí cosi vtipného, někdy jen legračně kouká – vše pro udržení dobré nálady a sledovanosti.
Pokud v úvodu své knihy Šíp tvrdí, že ji začal psát proto, aby mohl vyjádřit své postoje a názory, které prý ve Všechnopárty drží na uzdě, je třeba konstatovat, že se mu to nepodařilo. Ani v Karnevalu paměťových buněk se nesnaží své myšlenky hlouběji formulovat, texty jsou stejně ploché a obecné jako jeho televizní vystoupení. Otevírá sice zajímavá témata, která by pod rukama zkušenějšího literáta mohla vykvést, často ale zůstává nad nimi pouze jako glosátor. Vlastní životní příběhy spíše naznačuje, staví je tak, aby působily vtipně, a mnoho také vysvětluje, snad aby čtenáře příliš nezatěžoval přemýšlením. I literárně tak jde Šíp prošlapanou cestičkou bez odboček, po rovince, spíše trochu z kopce. Dává znovu to, co od něho jeho příznivci očekávají. A ti jsou za to šťastni.
Audioknižní posluchači mohu být šťastni dvojnásob. Dostávají totiž Šípa i s jeho typickým hlasovým výrazem. Vlastně lze napsat, že kniha je v tomto případě nekompletní, a že teprve její zvuková podoba dává konzumentům jeho humoru úplný produkt. Zatímco v psaném projevu je autor velmi nejistý, často tápe a ztrácí se ve vlastních tématech, interpretací dává napsanému opět formu, na jakou jsme u něj zvyklí. Pasáže, které působí na papíře spíše bezradně, dotáhne Šíp-interpret svou intonací až ke kýženému efektu, kterým je jeho specifický humor. Dobře to lze ukázat na příkladů několikerých narážek na sexuální orientaci – v textu působí nepatřičně, ovšem v Šípově podání posluchači dojde jejich smysl: mají podpořit image Šípa coby frajera ze staré školy, který si se všemi těmi výmysly nové doby nezadá.
Audiokniha je sice ochuzena o kresby Jiřího Slívy, zato ale může nechat zaznít písně, které v tištěné podobě musely zůstat pouze v textu. To je další z benefitů zvukové verze knihy – umí předložit posluchačům Šípovy texty ve spojení s hudbou a v dobovém provedení. I proto tedy jistě bude audiokniha Karneval paměťových buněk oblíbeným artefaktem v kruhu příznivců Karla Šípa.
