Jedná se především o tři krátké divadelní hry z cyklu Život v tichém domě z počátku 70. let, jejichž vybroušenou podobu můžeme znát i z rozhlasových zpracování v úpravách Kohoutovy manželky Jeleny Mašínové a v režii Ivana Chrze (Válka ve třetím poschodí s Viktorem Preissem, Požár v suterénu s Miroslavem Donutilem a Pech pod střechou s Miroslavem Táborským; všechny tři vyšly jako souborná audiokniha). Kohout je též autorem divadelní adaptace Kafkovy Ameriky nebo tří parafrází Havlovy Audience s postavou Ferdinanda Vaňka v hlavní roli – jednoaktovek Marast, Arest a Safari z první poloviny let osmdesátých (všechny byly také zpracovány do rozhlasové podoby).
Postupy absurdního dramatu však neváhal využít ani při psaní svých próz, které tak zůstávají rozkročeny mezi memoárovou literaturou (např. Kde je zakopán pes z roku 1987) a romány, které nesou znaky moderny i postmoderny. Groteskní román Katyně vznikl v roce 1978, rok předtím, než zbabělý režim československých normalizačních komunistů definitivně vyhnal Pavla Kohouta z vlasti do nucené emigrace v Rakousku. Rodiče krásné Lízinky Tachecí hledají pro svou dceru vhodnou školu: talentové zkoušky na konzervatoř ani přijímačky na gymnázium nevyšly a jako jediná vhodná alternativa se jeví zajímavý humanitní obor s maturitou na Středním učilišti popravních věd (SUPOV).
Katyně velmi dobře ilustruje, nakolik a jakým způsobem byla česká škola absurdní literatury ovlivněna dílem Franze Kafky a Jaroslava Haška. Kohout staví na kontrastech ideových, dějových i formálních – podobně jako Kafka a Hašek posílá své postavy do odlidštěné, neosobní mašinerie, na jejíž strukturu ani funkčnost už nemá nikdo žádný vliv a která se udržuje sama sebou, z podstaty a jen proto, že někdy nějak vznikla. Kohout si velmi podrobně všímá právě této geneze a snaží se odhalit okamžik, kdy se struktura stává samohybným molochem. Avšak pozor, nejde o suchopárný výklad či analýzu, jakou známe třeba od Roberta Musila – naopak, katovská škola, její pravidla, rozvrhy hodin či používaný slang jsou u Kohout zdrojem zábavy pramenící nejen v nonsensu – tedy v napětí mezi realisticky se tvářícím popisem něčeho, co zcela odporuje běžné lidské zkušenosti –, ale i ve slovním a situačním humoru.
Tak jako struktura kontrastuje se svými zcela nepodstatnými součástmi, nasvěcuje Kohout i charaktery svých postav prostřednictvím kontrastu: Lízinka, drobná, krásná a úplně pitomá dívka, se postupně stává osobou, jež svá studia (zahrnující i detailně popsaná mučící praktika) zakončí maturitní popravou. Také svou roztomilou mlčenlivostí vytváří dojem inteligence a samotná její křehkost je často narušována barbarstvím (třeba v „deflorační“ scéně, v níž se Kohoutovi nejspíš podařilo vyvolat i ve zkušeném čtenáři olbřímí záchvat smíchu i studu současně). Rozhodný a rázný ředitel učiliště Vlk je ve skutečnosti někdejší zbabělý protektorátní udavač, zatímco jeho asistent, veselý erotoman Šimsa, zase ukázkový psychopat. Úzkostného básníka Mašína pak Kohout nechává vyrůstat v řeznické rodině.
Jako audioknihu máme Katyni k dispozici hned ve dvojím, a nutno říci, že v obou případech vynikajícím provedení. V roce 2015 vydalo nakladatelství Větrné mlýny román v nezkrácené podobě, v níž stěžejní autorský přednes doplňuje výborná Marie Drahokoupilová.
Dvacetidílnou četbu na pokračování, která nyní díky Radioservisu vychází v podobě audioknihy ke stažení, v roce 2023 dramaturgicky připravila slovesná redaktorka Českého rozhlasu Petra Hynčíková a počínala si výborně – zkrácený text totiž nepostrádá téměř nic podstatného a vzhledem k mimořádnému výkonu interpreta je snad nejlépe vyslechnout si obě dostupné verze.
Za mikrofon se totiž posadil Pavel Čeněk Vaculík, herec brněnského Národního divadla, kterého zatím jako interpreta audioknih neznáme – a to k vlastní škodě: mladý herec se zajímavou barvou hlasu totiž v režii Radima Nejedlého předvedl výkon právě tak suverénní, jako vyzrálý. Vaculík, který je také muzikant a hudební skladatel (byť v tomto případě rámuje nahrávku vypůjčená hudba filmového mága Laurenta Levesquea), má především prvotřídní smysl pro rytmus a melodii, zároveň čte s uměřenou nadsázkou a svůj výkon šperkuje poutavým pojetím přímých řečí.
Vtipný i důvtipný Kohoutův román se tak dočkal už druhé kongeniální zvukové verze a řečeno s jistým politikem předminulé dekády: „Kdo z vás to má?“
