Exotického asistenta komisaře Carla Mørcka nyní dostihlo to, čemu se poslední roky snažil uniknout. Pomoci z potíží mu může jedině Carl, který se i za cenu nasazení vlastního života vydá svému příteli na pomoc. Co přesně před ním i ostatními vlastně Asad celou dobu skrýval a proč?
Jussi Adler-Olsen ve svých dílech rád buduje příběh okolo aktuálních společenských témat. Oběť 2117 se proto zabývá uprchlickou krizí a nebojí se při tom ukazovat obě strany mince. Líčí nejen bídné poměry těch, kterým v islámských zemích jejich souvěrci proměnili život v peklo, ale upozorňuje i na hrozbu terorismu, která s vlnou migrace přichází do Evropy.
Prozatím poslední příspěvek do série příběhů z oddělení Q se od předchozích v mnohém liší. Adler-Olsen ubral něco z typických ingrediencí zejména prvních čtyř dílů (tedy humoru založeného na Asadově nechápavosti a Carlově morouství) a přisypal více z ranku akce a napětí. Opět trochu překročil hranice uvěřitelnosti a fantastična, ale to mu většina věrných fanoušků jistě odpustí. Na realistické krimipříběhy jsou tu jiní (že, Dominiku Dáne?), takže berte nebo nechte být. Obě dějové linky, z nichž jednu řeší Carl s Asadem a druhou právník Gordon s od minula překvapivě rychle zotavenou Rose, jsou tentokrát vcelku vyrovnané. Na rozdíl od minulého dílu ani jedna nepůsobí jen jako vycpávka, jejímž jediným úkolem je nabobtnání počtu stránek knihy.
Při natáčení Oběti 2117 se již poosmé setkali nad severskou detektivkou režisérka Jitka Škápíková a herec Igor Bareš. Pro oba z nich tak šlo prakticky o rutinní záležitost, protože pro ně tato látka nebyla v žádném ohledu krokem do neznáma. A stejně tak ani na posluchače znalé předchozích dílů nečeká žádné překvapení. Barešův výkon je standardně profesionální, adekvátní stylu předlohy. Navzdory tomu, že po celou dobu působí jeho četba spíše vyrovnaně bez výraznějších emočních výkyvů, ani na okamžik nenudí. Bareš nepotřebuje velká rozmáchlá gesta k tomu, aby se mu podařilo omotat si posluchače kolem prstu. Ví přesně, kam položit důraz a kdy a jak odstínit nálady a charaktery postav. Nepouští se však do přehnaně expresivních poloh, díky nimž by některé méně uvěřitelné události příběhu působily jako nechtěná parodie na vlastní žánr. Civilnější poloha zkrátka Barešovi i Adleru-Olsenovi sluší a patří k důvodům, proč se k sérii z oddělení Q vracet právě v audiopodobě. Stejně jako interpretace sází také použitý hudební doprovod na styl, který se osvědčil už v minulých dílech. Tentokrát se jím navíc v souladu s dějem čas od času stylově linou tóny připomínající orientální svět.
Oběť 2117 vnáší do řady Adler-Olsenových příběhů zase nové prvky, kterými se kniha od předchozích odlišuje. Namísto odložených případů jde už o aktuální dění a osobní problémy Carlových spolupracovníků. Co se ale nemění, je tradičně výborné zvukové zpracování, bez nějž bychom si kodaňskou policii snad už ani neuměli představit. Nenamlouvejme si, že jsou severské detektivky byť se společenským přesahem něčím víc, než jen prostředkem k ukrácení dlouhých zimních večerů. V rámci této kategorie literatury však knižní Případy oddělení Q nastavují poměrně solidní laťku, kterou její zvuková podoba zvyšuje o pěkných pár čísel výš.
