Málokdy se o debutovém románu českého autora tolik mluví a tolik píše. Pokud autorem není slavná osobnost, tak obyčejně ani pes neštěkne. Výjimku tvoří krátké období, kdy jsou známy nominace za nejlepší prvotinu udílenou v rámci kláni Magnesia Litera. O knize Miroslava Hlauča se ale mluvilo bezmála rok, než tuto cenu skutečně získala – nutno dodat, že si v rámci téhož slavnostního večera navíc vysloužila i ocenění Kniha roku.
Jeho román Letnice s podtitulem Rozpomínání na konec světa předkládá magicko-realistický svět jedné obce, která je zcela zvyklá na zázraky a nikoho nepřekvapí, že lze suchou nohou chodit po vodě, lámat kámen hvízdáním nebo rozmlouvat se sochami. Obec Svatý Jiří je ještě na začátku 20. století úplně odtržená od okolního světa a drží si svůj řád věcí. O slovo se ale hlásí technický pokrok, nová doba a na znamení toho se do městečka vrací tamní rodák Odysseus, do té doby považovaný za mrtvého. Vznikne tak nejen milostný trojúhelník mezi ním, jeho mladším bratrem a mladinkou Julií, ale mnoho dalších peripetií, v nichž bude potřeba nejeden zázrak utajit.
Román vyšel v nakladatelství Paseka v roce 2024. Brzy na to z něj pak autor připravil pro rozhlas dvacetidílnou četbu na pokračování, kterou režisér Vlado Rusko natočil s hercem Lukášem Hlavicou. Premiéru měla na Vltavě už v únoru letošního roku, načež se po nezvykle krátké době dočkala reprízy. Milovníci mluveného slova si tudíž mohli tuto prózu vychutnat v Hlavicově podání až do druhé poloviny května. A nějakou dobu měli na výběr.
Text: Témbr
Svou nahrávku totiž v období rozhlasové reprízy vypustilo také nakladatelství Témbr. Tentokrát ve vícehlasé interpretaci Jakuba Gottwalda a Matouše Rumla, byť druhý jmenovaný je v četbě zastoupen vlastně jen stopově. Tato téměř třináctihodinová audiokniha v režii Jana Hergeta se od rozhlasové verze liší snad ve všech směrech. Jednak jde o nekrácenou četbu, zjevného rozdílu si ale můžeme všimnout i u práce s hudbou. Zatímco elektronická, rychlými syntetickými beaty opatřená hudební složka rozhlasové četby působí zcela neadekvátně, jaksi náhodně a rušivě, autorská hudba Štěpána Škocha pro Témbr plně koresponduje s laděním vyprávění – někdy zaznívají něžně magické hlasy dechových nástrojů v kostelním echu, jindy tajnosnubná zvonkohra. Přičemž ona hudba občas velmi jemně vstupuje do konce stop, čímž například zesiluje účinek milostné scény.
Pokud jde o samotnou interpretaci, je román Letnice krásnou ukázkou toho, jak odlišně se dá vyprávění a jeho atmosféra chápat a herecky podat. Zatímco Hlavicova četba je jaksi hladivě laskavá, shovívavá a tu a tam dovolí pousmání nad roztomilými či pitoreskními detaily, Gottwald je velmi zádumčivý, od začátku vyvolává napětí a umocňuje vnitřní drama. Letnice tak v jeho podání vyznívají pochmurně a působí jakoby vyprávěné ústy člověka, který zažil hrozné věci a už ví, co přijde. Obě zmíněné polohy mají něco do sebe a je pouze na posluchačích, které z pojetí více rezonuje s jejich vnímáním Hlaučova díla. Co do nahrávky mluveného slova jsou kvalitativně srovnatelná, až na občasné jemné, nicméně slyšitelné změny akustiky či ekvalizace, kdy v nahrávce z produkce Témbru zní hercův hlas někdy plně a čistě, jindy nikoli.
